„A to se nebojíš, že se otrávíš?“
Posted: Říjen 9th, 2015 | Author: Pobre Miguel | 1 Comment »Tak nějak tuším, že tímhle neoslovím mnoho místních čtenářů, neboť houbaření je momentálně asi tak stejně populární jako česká diskotéková hudba osmdesátých let. A rozhodně je malá šance okouzilt fotkami zubatých dítek před oprýskanými dveřmi, přičemž každé z dětí drží v ruce obřího, avšak červivého hřiba, jak si to tenkrát pamatuji.
Že houbaření není v módě, to mi nevadí, já sám na houby chodím párkrát do roka a protože se o to trochu zajímám, nesbírám jen suchohřiby, babky a hřiby, ale všechno, co znám a vím, že je to dobré. Když pak někdo vidí, že s sebou beru zelenou nebo fialovou houbu, tak se diví: „A to se nebojíš, že se otrávíš?“ Ty vole, to si vzpomenu na toho chlápka z filmu, co se naštval na celej svět, hrál ho tuším Michael Douglas. Tím víc, když se mě takhle většinou ptá někdo, kdo ví, že na houby chodím celej život a že asi nesbírám náhodně houby, podle toho, jak mám náladu a že je mi blbě vždycky jen z alkoholu! A proč si jako někdo myslí, že když je houba zelená nebo fialová, že riziko smrti stoupá na 100%? Nebo že když má houba zespoda lupeny, že je to hnusný a nedá se to žrát.
No a to se dostávám k další věci, co mě ve spojení s tohle větou děsně sere. Tohle totiž často vyslovují ti, co strašně rádi chodí na houby, ale sbírají jen „to, co má zespoda maso“. Tak jednak se tomu odborně říká rourky a jednak mi přijde strašlivý, když má obavu z omé otravy někdo, kdo netuší, co sbírá a jen ví, že je jakože jistota, když to zespoda nemá „ty žábry“. Tihle lidi se hřibem satanem či hřibem nachovým neotráví jen proto, že tyhle houby u nás rostou hodně vzácně. Ale někdy bych si přál, aby tu rostly víc a lidi se museli naučit poznat aspoň těch deset druhů hřibovitejch hub, který náhodou sbírají!
Follow