Posted: Srpen 27th, 2015 | Author: Achjo Bitch | Filed under: Achjo Bitch | 22 Comments »
Chodila jsem kdysi v době ledové s chlapcem, který se styděl kupovat kondomy. Pokaždý jsem mu opakovala, že na tom nic není, že to nikdo neřeší a že mu nemusí být trapně. Jednou jsem ho takhle donutila jít do nonstop potravin na Malovance (ty s okýnkem, nevim, jestli to tak dnes ještě funguje), kde člověk musí svou objednávku říct u okýnka a potupně počkat na donášku. Ten večer tam zrovna želbohu probíhala jakási „firemní“ „party“, kde panvedoucí a nějaký kámošky jančili nad vínem a vypadalo to, že jim je opravdu veselo. Když ten nebožák vyslovil své přání, panvedoucímu se rozzářily očička. Břevnovnem zadunělo mocné „ÁÁÁ mladej pán si dneska zašuká! Moc gratuluju! Děvčata, hoďte mi sem jedny šprcky!“ a od toho večera bylo jasné, že moje ujišťovačky už nikdy nikoho neobalamutí.
Read the rest of this entry »
Chodila jsem kdysi v době ledové s chlapcem, který se styděl kupovat kondomy. Pokaždý jsem mu opakovala, že na tom nic není, že to nikdo neřeší a že mu nemusí být trapně....
Posted: Srpen 24th, 2015 | Author: Achjo Bitch | Filed under: Achjo Bitch | 14 Comments »
Docela dlouho tu nebyl prvosvětský problém, který by byl určen spíše něžnému pohlaví (vycházím-li ze stereotypu, že oblečení řeší víc holek než kluků). Smutný teda je, že tenhle problém tu něžnost zároveň trochu popírá. Mám totiž za to, že pravá dáma má koš na špinavý prádlo 99 % času prázdnej, protože ty decentně zaprasený blůzky letěj ihned do pračky, na sušák, pod žehličku a zpátky na své místo do skříně. Můj koš sice taky sem tam zeje prázdnotou, ale je to proto, že své svršky nechávám na „němých sluzích“, kterým se v jiných částech světa přezdívá též židle, stůl nebo cokoliv-vodorovnýho-co-je-po-ruce.
Read the rest of this entry »
Docela dlouho tu nebyl prvosvětský problém, který by byl určen spíše něžnému pohlaví (vycházím-li ze stereotypu, že oblečení řeší víc holek než kluků). Smutný teda je, že tenhle problém tu...
Posted: Srpen 20th, 2015 | Author: Achjo Bitch | Filed under: Achjo Bitch | 10 Comments »
Nemám nic proti vyčazenejm pohodářům, ale tenhle druh sluníčkářství, to je krapet něco jinýho. A není to zrovna dvakrát příjemnej krapet, bohužel. Takový naše sluníčka mě provázej už od školky. V každym kolektivu se najde někdo, kdo má energie na rozdávání, od rána do rána se řehtá, ptá se tě proč se mračíš, nad ničím se neošklebuje, raduje se z každý píčoviny a nikdy si nezaloží žádnej nenávistnej blog. A v každym kolektivu se najdou lidi, který to neopomenou s potěšením zdůrazňovat slovy „tady (dosaď libovolnou zdrobnělinu křestního jména), to je prostě smíšek. To je takový naše sluníčko!„
Read the rest of this entry »
Nemám nic proti vyčazenejm pohodářům, ale tenhle druh sluníčkářství, to je krapet něco jinýho. A není to zrovna dvakrát příjemnej krapet, bohužel. Takový naše sluníčka mě provázej už od školky. V každym...
Posted: Srpen 14th, 2015 | Author: Achjo Bitch | Filed under: Achjo Bitch | 6 Comments »
Neexistující logistiku objednávek u doktora už jsme si tu kdysi prosvištili, ale sociální rozměr čekárny tu máme až dnes. Nijak zvlášť se nevyžívám v cajdání po doktorech. Nemám panickou hrůzu z tzv bílého pláště, ale z toho předpeklí, kterému se říká čekárna. V čekárně se čeká a kdo čeká, ten trpí. A je celkem jedno, jestli jsem tam přišla s rýmičkou, zlomenou rukou nebo rozbitým kolenem. Největší bolest a utrpení mi stejně nakonec způsobí lidi, se kterýma bych normálně do styku ale vopravdu že nepřišla a se kterýma mě osudově spojilo právě to čekání.
Read the rest of this entry »
Neexistující logistiku objednávek u doktora už jsme si tu kdysi prosvištili, ale sociální rozměr čekárny tu máme až dnes. Nijak zvlášť se nevyžívám v cajdání po doktorech. Nemám panickou hrůzu z tzv...
Posted: Srpen 5th, 2015 | Author: Achjo Bitch | Filed under: Achjo Bitch | 8 Comments »
Nevadí mi pohled na mrtvé maso v řeznictví. Když Attila na soustředění čistil chemickej hajzl, tak jsem se taky neošklíbovala. Mám nebeskou trpělivost se všema pejskařema. Ale na ty nákupy ve zverimexu, na ty si asi nezvyknu nikdy.
Jak ráda bych se prohrabovala všema těma nezbytnostma, nesmyslama a vynálezama pro psy, ale to jde dost ztuha, když jste u toho nucený čmuchat tunovej pytel hovězích uší, zatímco vedle vás v terárku skáčou myši a střídavě na vás mluví papoušek a pani vedoucí (btw nevim proč prodavači ze zverimexu nebyly ve Kmenech). Slzej vám oči a bojíte se, že se vám tenhle odér zaryje pod kůži a vy už se z toho nikdy nevyhrabete. Obdivuju všechechen ten personál, že to vydržej a nepoblijou se. Mně kolikrát stačí oddělení granulí a kočičích podestýlek ve velkém supermarketu, aby se mi udělalo solidně na zvracení.
Jasně, jsou zverimexy a zverimexy a co si budem povídat – zpravidla jsou horší ty s živejma zvířatama. To je nelidskej smrad, ale ten smrad (snad) není ani zvířecí. Někdy se to dokonce rozlejzá po celý ulici… Představa, že to někdo musí mít v baráku a cejtit to každej den, je strašně depresivní. Ale i u těch zvířecích to někdy docela jde a někdy člověk vážně nemůže překročit práh. Tahle, často dramaticky, rozdílná úroveň mezi jednotlivými zverimexy mě trochu děsí a selskej rozum napovídá, že nakupovat se má tam, kde to smrdí míň.
A co si budem povídat, i v těch nejčistotnějších zoo potřebách to tam zkrátka je…
Posílám pozdravy do Blatné, kde mají poměrně slušně vybavenou trafiku ve zverimexu. Nebo zverimex v trafice? Nevim, každopádně je to Síla.
Nevadí mi pohled na mrtvé maso v řeznictví. Když Attila na soustředění čistil chemickej hajzl, tak jsem se taky neošklíbovala. Mám nebeskou trpělivost se všema pejskařema. Ale na ty nákupy...