Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #994 KDYŽ NEMŮŽU PROJÍT LEVEL V POČÍTAČOVÝ HŘE

#994 KDYŽ NEMŮŽU PROJÍT LEVEL V POČÍTAČOVÝ HŘE

Posted: Září 24th, 2015 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 20 komentářů »

Hry daly naší generaci hodně. Demokratizovaly naše sny. Dneska už každej může rozhodnout finále fotbalovýho mistrovství světa, osvobodit princeznu nebo pimpit s Lambem. Pamatuju si svoje nezměrný herní nadšení už v dřevních dobách, kdy na osmibitovejch sinklérech a komodorech nebyla blond princezna k rozeznání od Petera Schmeichela. Co teprve dneska, kdy díky vymazlenosti grafickejch karet začíná jít o zážitky zábavnější než skutečnost!

Přesto někdo říká, že hry jsou únik od reality. Já si to teda úplně nemyslim. Jasně, přestěhovat se do San Andreas asi neni úplně nejlepší nápad, ale jinak jsou přece emoce z her úplně reálný a občas i mnohem lepší. Když doděláte v práci prezentaci o rozšíření čolků bahenních v okolí Nižboru a šéf vás za to pochválí, můžete cítit jistý uspokojení. Každýmu je ale jasný, že se to zdaleka nedá srovnávat s tim, že vezmete samopal a vykostíte nějaký esesáky ve Wolfensteinovi.

Kromě kvalitní zábavy nám ovšem počítačové hry dávají i hodiny frustrací, zoufalství a beznaděje. A to dneska existuje internet, takže když tři dny sedíte v Machinariu v místnosti s trpaslíkem, vždycky se můžete nakonec zeptat Googlu. Ty vole, když jsem já bejval perskej princ, tak nebylo koho se zeptat, jak se kurva dostat na tu plošinu vlevo nahoře! A internet stejně nepomůže, když máte sejmout Capra Demona v nejdebilněji navržený aréně pro boss fight všech dob, kde v kamrlíku o rozloze kadibudky kromě megazlejška pobíhaj ještě dva zasraný čoklové.

Od jistý doby jsem proto na komplikovaný hry rezignoval. Dokud jsem si ovšem nekoupil iPad a neobjevil tu zrůdnou metamorfózu Bejeweled Blitz jménem Candy Crush Saga. Kdo nezná, ať nehledá, radim dobře. Čekání na ten správně barevnej bonbónek, kterej je potřeba, aby prasknul i poslední medovej medvídek, je víc frustrující než vodní levely v Super Mario Bros, kdy člověk nikdy netušil, jestli ho tlačítko skoku posune o milimetr nebo o cenťák.

Vlastně natolik frustrující, že to zásadně změnilo můj pohled na život, vesmír a vůbec. Jestliže jsem si totiž donedávna myslel, že lidi, co si u her zdarma kupujou za euráče nový životy, jsou vylízaný pitomci… no tak teď už si to prostě nemyslim, co má jako bejt.

«
»