#950 ŽE NÁS NA POHODĚ VYVEDLI OCHRANKOU Z LITERÁRNÍHO STANU I.

„My bychom chtěli dovnitř,“ ukazujeme panu gorilákovi u literárního stanu svoje pásky. Před čtyřmi hodinami jsme tam měli s Achjo Bitch a Curvekillerem čtení a sklidili jsme takovej sukces, že na každým normálním festivalu by pan gorilák srazil paty, hluboce se uklonil a pošeptal nám, kde jsou rozkuřovačky a kde je koks zdarma. Ale co, jsme na Pohodě, úplně by stačilo, kdyby nehemzal a pustil nás tam, kam potřebujeme, tedy do zázemí, protože tam je náš kamarád Bohdan.

Jenže je tady problém: žlutou pásku opravňující k vstupu do backstage máme jen my tři autoři,  ovšem Š., manžel Achjo Bitch, má pásku červenou. A přes to nejede vlak; manažer literárního stanu sice včera sliboval, že nebude problém, aby Š. šel do zázemí s námi, ale zjevně to problém je.

„Měli jsme jít přes stan,“ pyskuju polohlasně: do zázemí se dá totiž dostat a dírou za pódiem, u níž žádnej hrdina nestráží. Nakonec ale po pár telefonátech doráží výše zmiňovaný manažer stanu, jakýsi František Malík, a z magického pytlíčku vytahuje pásku té správné barvy pro Š. „Nemáte niekto nožnice,“ ptá se a já si vzpomenu, že jsem si dával do tašky svůj Opinel, takže vytahuju zavřenej nožík a podávám ho panu manažerovi, který chce Š. zbavit původní pásky. „Kill him, kill him!“ dodávám čistě z bujnosti, když pán nožík otevře a pižlá.

Š. dostane správnou pásku a my chceme jít konečně dál, ale já prej nesmím. Pan manažer mi vysvětluje, že jsem príliš najebaný, že mám moc zlej krve a proto nezapadám do pohodovej atmosféry. Cože? Jak jako najebaný? Ty vole, já si dal jednu dvanáctku a pak jsem zodpovědně přešel na desítku, protože sluníčko pálí jak vzteklý, klidně se ti projdu po čáře nebo spočítám diferenciální rovnici, ty manažere! Nebo je problém v tom, že mám u sebe kudličku? Nebo v tom, že jsem řekl „kill him, kill him“? Pan manažer neodpovídá a má ohromnou kliku, že príliš najebaný nejsem, protože kdyby ve mně opravdu bylo moc zlej krve, tak z něj udělám dva malý, protože se jednak chová jako kokot, jednak jeho pazgřivý paprče dokázaly na mym nožíku rozbít pojistku.

Dochází mi, že další debata je zbytečná. Můžu mít tisíckrát pravdu, ale když má kokot funkci, s pravdou na něj nechoď. Jsem vyveden za plot a připadám si jak běženec. Strašně nerad ale prohrávám, tak se rozpomenu na rčení o člověku, co ho vyhodíš dveřmi a vleze oknem, otočím se na patě, obejdu stan, vlezu do něj a zmiňovanou dírou prolezu do zázemí a už konečně zdravím Bohdana a chystám se mu pobaveně vyprávět celý extempore. Bohužel bdělému oku pana manažera neuniknu, takže už je zase u mě i s panem gorilákem, kterej má sice o půl hlavy a dvě váhový kategorie míň, ale u pasu se mu houpe píšťalka, kterou by určitě zvládnul přivolat posily.

Tak zkouším z pana Malíka ještě jednou dostat nějakej racionální důvod, proč nesmím dál, ale jedinej argument, kterej má, se shoduje s důvodem, proč ženská s krámama vaří v pěti hrncích. Protože proto. Tak ho nakonec pošlu do piče a odcházím středem k nejbližšímu stánku s pivem (chtělo by to spíš panáka, ale ty se na Pohodě nenalejvaj) a cestou si mumlám ty nejhorší nadávky, který jsem na slovenskej národ schopnej vymyslet, zatímco oni si tentokrát berou na paškál Curvekillera.

Když se nás o pár hodin předtím během našeho čtení moderátor zeptal, jestli máme nějakej hejt na Slováky, tak jsme svorně vrtěli hlavami a vysvětlovali, jak máme Slováky rádi. I přes odpor Curvekillera a Achjo Bitch jsem přidal komentář, že mě vždycky baví, když Slováci říkají, že sú naši bratia. Mně totiž vždycky přišli mnohem víc jako naše mladší ségry. Atmosféra je natolik pohodová, že nás nezasypou oštiepky, korbáčiky a parenice, naopak se lidi smějou. Koneckonců se maj smát, je to jenom bonmot.

Ale pan Malík je hysterická upištěná mladší ségra par excellence, za tím si teda stojím.

Follow

„My bychom chtěli dovnitř,“ ukazujeme panu gorilákovi u literárního stanu svoje pásky. Před čtyřmi hodinami jsme tam měli s Achjo Bitch a Curvekillerem čtení a sklidili jsme takovej sukces, že...