#94 POZDĚ SI UVĚDOMIT, CO JSEM MĚL ŘÍCT

Tyhle chvíle podle mě musí znát každej. Já jsem sice poměrně pohotovej a v řadě okamžiků se mi daří říkat přesně ty věci, co se do daný chvíle hodí a vyvolají přesně tu emoci, kterou chci, ať už veselí, smutek, dojetí, nenávist či cokoliv. O to víc mě ale štvou okamžiky, kdy bych tolik chtěl něco trefnýho zahlásit, ale místo toho jen mlčim, plácnu nějakej nesmysl nebo se marně snažim vykoktat cosi smysluplnýho – a o deset sekund až let později mě napadne ta věta, co měla zaznít, co by danou situaci rozčísla a dala jí jasnou pointu.

Těch konkrétních případů je spousta, asi nejdýl mě pronásleduje historka z nějakejch mejch dvaceti let. Pamatuju si jeden večírek se spolužákama na koleji, seděli jsme kolem velkýho stolu a tlachali. Kromě mě a pár kamarádů tam seděla ještě moje bývalá přítelkyně, říkejme jí třeba Lenka. Lenka byla děvče šikovný a samostatný, pohledný a chytrý, což všechno patřilo k důvodům, proč jsem ji pár měsíců nazad okouzlil a svedl. Jenže poměrně brzy jsem pochopil, že Lenka je tak trochu generál, kterej potřebuje rozhodovat nejen o životě svym, ale i o životě svýho partnera, že je zkrátka dominantnější než leckterej chlap mýho, takže trošku bolestnej rozchod na sebe nenechal dlouho čekat.

Dvě holky se tenkrát zvedly od našeho stolu a vyrazily k toaletám, což jeden z kamarádů komentoval slovy, že by ho zajímalo, proč vlastně holky chodí na záchod vždycky ve dvou. Moje bývalá nelenila a cítila potřebu nám všem oznámit, že ona tam chodí vždycky sama. „No jo, Lenko, ale ty seš totiž tak trochu chlap,“ měl jsem tenkrát říct. Neřekl. Neřekl a do dneška mě to sere.

Když jste Indiana Jones, tak moje problémy nemáte.
V nejhoršim případě řeknete „jdi do hajzlu“ a protivníka zastřelíte,
což je pointa jaxvině.

Follow

Tyhle chvíle podle mě musí znát každej. Já jsem sice poměrně pohotovej a v řadě okamžiků se mi daří říkat přesně ty věci, co se do daný chvíle hodí a...