Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #939 KDYŽ SE LIDI OSLOVUJÍ PŘÍJMENÍM

#939 KDYŽ SE LIDI OSLOVUJÍ PŘÍJMENÍM

Posted: Červen 16th, 2015 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 31 komentářů »

Jsou místa, jako třeba úřady, ordinace či vyšetřovací vazba, kde člověk oslovování příjmením tak nějak očekává. Na místech jinejch, jako jsou třeba bordely, skate shopy nebo poslední soud, bych byl zase překvapenej, kdyby mě tamní zřízenkyně nebo starej dobrej Jesus neoslovovali jménem. Nejvíc mě ovšem překvapuje, když se příjmením oslovujou lidi, co se znaj léta, lidi, co se daj rozhodně označit když ne za kamarády, tak určitě za dobrý známý.

Nevim, jestli se to stává vám, mně ale jo. Samozřejmě se mi neřiká jenom příjmením; třeba holky mi říkaj jménem, všelijakejma jeho zpotvořeninama a taky „ty divochu“, „ty draku“ a „eště, eště“. Už od základky jsem ale slyšel svoje příjmení od lidí tak často, že jsem to musel začít pokládat za statisticky významné. „Čáu, Bič Boží,“ řekne mi kámoška, se kterou se vídám intenzivně posledních pár let; ten první pád bych jí ještě odpustil, ale proč jí neni dobrej Attila? Neříkám, že jsem do svýho křestního jména nějak zásadně zamilovanej, jako malej jsem se za něj dlouho styděl, protože jsem až do deseti let nedokázal správně vyslovit to dvojitý t. Ale jednou je to moje jméno, sakra, bližší košile nežli kabát a jméno nežli příjmení.

Nejde jen o mě, znám i pár dalších lidí, o kterejch když se mluví, tak se nepoužije přezdívka ani křestní, ale příjmení. Sám se to snažim nedělat, připadá mi to odtažitý. V dobách temnejch depresí jsem si to vysvětloval tak, že používáním příjmení lidi dávaj najevo, že mnou opovrhujou. Ale co posledních deset let zobu Cipráč, došlo mi, že jsem v kolektivu poměrně oblíbenej a ti, který maj stejnej osud jako já, většinou v podstatě taky. Tak proč se to sakra děje?

Až nedávno přispěchal jeden můj kamarád se zajímavou teorií, kterou jsem přijal za svou. Je to jednoduchý: když se někdo jmenuje jánevim Maxmilián, Hubertus nebo Kryšpína, je velmi pravděpodobný, že lidi kolem něj nikoho takovýho neznaj, takže tohle jméno můžou používat beze strachu, že by došlo k mýlce. Jenže pak jsou jména, kterejch je hodně, zjevně proto, že jsou extrémně krásná – a jsme doma. Neni třeba dlouho pátrat, aby člověk zjistil, že křestní jméno Attila je v celym Hunsku nejrozšířenější.

Co jsem začal zobat antidepresiva, jakž takž jsem se vyrovnal s depresema, ale je nutný říct, že občas propadám naopak jistýmu velikášství. Takže po krátkým uklidnění touhle teorií mě stejně furt sere, kdykoliv na mě někdo zavolá nebo o mě mluví způsobem popsanym ve druhým odstavci. Jasně, jasně, Attilů je hodně. Ale proč do prdele lidi neříkaj příjmením jenom těm ostatním a mně normálně Attilo?!?

«
»