#930 NEDŮSTOJNÉ VARIANTY ČESKÉ VLAJKY

Jako ortodoxní příznivec Jardy Jágra jsem si mistrovství světa v mlácení tyčí do černý gumy jaksepatří užil. Bylo to fajn, i pro nás pamětníky černobílýho Boba a Bobka a Jágrova mulleta. Zas se pěla hymna, lidi se hádali o to, jestli má jít dřív sedět Červenka nebo Růža, a vlajky vlály, jak kdyby nám vrátili moře. Jen jich bylo asi stokrát víc než obvykle.

Vůbec mi nevadí, že pocit vlastenectví a národní hrdosti právě hokej vyvolává s tak šílenou intenzitou. Kdybysme se hrdě a národovecky bili v prsa každej den, bez konkrétního důvodu, přišlo by mi to trochu zvrácený a bál bych se volebního vítězství Dělnický strany. Je tudíž dobrý mít záminku a můžeme být šťastný, že vlajky netasíme kvůli invazi spřátelených vojsk nebo další revoluci, ale jen v zájmu podpory zpocenejch hochů v boji proti jinejm zpocenejm hochům. Šťastná to doba.

Jenže čeho je moc, toho je kurňa příliš. Když prapory tasej hokejový analfabeti a pokrytci, co jinak celej rok nadávaj, jaký jsou Češi závistiví burani a že se tu na rozdíl od Francie, Španělska a Burundi nedá žít, ještě to zkousnu. Když ale uspořádá ňákej obchod výprodej a vlaječky začnou vlát z okýnka každý druhý káry, stává se ze mne upjatej obrozenec, co by rád prosadil úctu k státním symbolům.

Mám totiž k tý vlajce respekt. Kdovíjak se mi nelíbí už to, že si ji lidi malujou na kozy a nejspíš i nad járek na prdeli. Mnohem divnější mi ale přijde šít z ní hadry – když se ve vlajce potí Radek Štěpánek na Davis Cupu a utírá si do ní loktem sople, ptám se sám sebe, jestli budem v podobnym barevnym podání nosit záhy i trencle a fusky. Aktuálním vrcholem pro mě ale byly ty nechutný návleky na zrcátka, se kterejma se najednou roztrhl motoristickej pytel, přestože jde o podobně vkusnej prostor pro umístění český zástavy, jako je třeba tisknout ji na vložky.

Netrápí mě, že na počest konce války, kvůli upálení mistra Jana Husa nebo na oslavu anihilace bolševika je národní hrdost na nule a vlaječky jsou úhledně složený ve skříni, hned vedle vasil a kamaší, co se berou jen na maškarní. Národ to holt tak cejtí, nutit ho do něčeho jinýho by byla stejná kravina jako mu vypínat Trošku a cpát do hlavy Bergmana. Co mě ale děsí, je představa, že za rok, až bude zase další mistrovství, nás čekaj s motivem vlajky i bryndáky, hadry na vytírání podlahy a potahy na záchodový prkýnka.

Follow

Jako ortodoxní příznivec Jardy Jágra jsem si mistrovství světa v mlácení tyčí do černý gumy jaksepatří užil. Bylo to fajn, i pro nás pamětníky černobílýho Boba a Bobka a Jágrova...