#869 POHLED NA PRÁZDNEJ ŠPINAVEJ TALÍŘ

Málokterý zvířata jsou takový fajnovky jako kočky. Otec zakladatel Attila může potvrdit, dyť těmhle vznešenejm stvořením skládal hold už v nejednom hejtu. Já nějakej kocourofil nejsem, mám k nim vztah asi jako ke kozám Meryl Streep, tj. rezervovaně je respektuju, ale tulit se k nim fakt nepotřebuju.

Jestli ale v něčem kočky chápu, pak v tom, jak si dokážou udržet za každou cenu úroveň a jak si potrpí na svoje pohodlí. Maj prostě přísný štýlo, což se o psech, který si co chvíli lízaj kulky a žerou lejna svejch kamarádů, říct prostě nedá. Nejlíp to vidim na situaci, kdy jde náš kocour vykonat velkou potřebu. Samozřejmě se jí zhostí jen když má dostatečně hezky upravenej záchod, v něm adkevátní porci kočkolitu, necítí se stísněnej či jinak stresovanej, nemá v tom záchodu nakladeno a smradlavo, tlak je v normě, vlhkost vzduchu ideální, karma hajzlu přívětivá. Až za takový konstelace to ze sebe může tlačit. Ale pozor! Kdyby na něj po tomhle procesu najednou přišla i luleč, tak to už musí provést v nějakým jiným koutě kvartýru, protože cikat tam, kde někdo zčerstva položil kabel, to je přeci pod jeho úroveň.

Já zažívám něco podobnýho, jen v opačným gardu, když, ehm, jim. A ano, vim že se to může zdát jako šílená paralela, ale… moje hlava prostě projde podobnou razantní změnou nálady a je podobně neschopná hrdě nést následky svých činů – když se prodlabu ke konci jídla a zírá na mě špinavej talíř, strašlivě trpim. Zatímco kocour se tváří „kdo mi to sem doprkvančic nasral“, já si při pohledu na prázdnej talíř říkám „kdo mi sem proboha dal ten oslintanej špinavej hnus“. Přitom si můžu ten chálec sebevíc užívat, medit si nad ním, vychutnávat si každý sousto a tiše se radovat z toho, že je tu ještě na pár dalších lžiček. Ale i kdyby šlo o pohlreichovský hovězí líčka, tak ve chvíli, kdy schramstnu poslední kus žvance, promění se ten posvátnej prostor, na němž ležela božská krmě, v bezútěšný porcelánový údolí stínu a smrti, vystlaný leda odřezkama tlustýho masa, ohlodanýma kostma, rosolovitým humusem nebo… biskupem! (mimochodem celkem noblesní název pro drůbeží prdel, není-liž pravda – to asi nevymyslel někdo věřící)

Nesnášim pohled na prázdnej talíř se zbytkama jídla! A nechápu, proč se přede mnou musí vždycky objevit. Dožvýkám poslední kousek, polknu, chuť krásně dozní na patře a – ouha – vidim tu nechutnost a toužím se jí okamžitě zbavit! Pokaždý takovej talíř jen znechuceně odsunu o místo vedle a doufám, že tu sprostotu brzo někdo odlifruje do nekonečna a nebude mě s ní nadále obtěžovat.

A to si radši ani nechci představit, jak musí vypadat prázdnej talíř cizí, nedej bože vylízanej!

Follow

Málokterý zvířata jsou takový fajnovky jako kočky. Otec zakladatel Attila může potvrdit, dyť těmhle vznešenejm stvořením skládal hold už v nejednom hejtu. Já nějakej kocourofil nejsem, mám k nim vztah...