#860 ANOREXIE

Jsem „postižena“ extrémním sociálním cítěním, které se učím otupovat. Jinak bych daleko nedošla, respektive bych nedošla ani na metro, protože bydlím v zóně, kde po vás někdo něco chce každejch 5 metrů. Tak to jsem např. ještě jako předškolačka četla v časopisu Pastelka ilustrovaný článek o holčičce, která nemá ruku, na jehož konci se autorka jímavého textu ptala, kdo jí teď zaváže tkaničku, když její maminka je daleko? Brečela jsem kvůli tomu dva dny v kuse a o bezrukých holčičkách, kterým nemá kdo zavázat botku, se mi zdálo snad půl roku. Od té doby jsem ušla dlouhou cestu, ale furt tu jsou situace, proti kterým se obrnit nedokážu.

Setkání s mentální anorexií mě takhle umí rozhodit naprosto spolehlivě. Snad je to tím, že jsem se s anorexií setkala skrze mojí tetu do podrobných detailů, snad tím, že je to úplně debilská nemoc, ze který se nikdy nemůžete 100% vyléčit (podobně jako nikdy nepřestanete být alkoholikem – jen teď abstinujete) nebo snad tím, že s tím jako kolemjdoucí nemůžu ale lautr nic udělat.

Co se dá dělat, když vedle vás v posilovně cvičí holka, která je kost a kůže (a to tak nějak bez nadsázky, ale dovopravdy), ale přesto se jí podařilo na sebe nasoukat závaží a cvičit dál? Nic. Bezmoc k posrání. Nemůžu přece jen tak začít říkat úplně cizí ženský „Pani, to je hrůza todleto, pojďte, vezmu vás na psychiatrickou pohotovost!“.

Je to možná trochu nepřesný příklad, ale když potkáte bezdomovce, můžete mu dát svetr nebo aspoň peníze na tekutej svetr nebo ubytovnu. Když vidíte chlapa, kterej mydlí svojí ženskou, tak taky můžete zasáhnout. Ale začít něco meldovat úplně cizí paní, byť má na 99 % anorexii se prostě… nedělá a navíc by to zřejmě nasekalo víc škody než užitku. Jistě totiž nebudete první, v jejím okolí se nejspíš našel někdo, kdo si všiml nápadně velké hlavy v poměru s tělem a žluté a chlupaté kůže, ale nic s tím nedělá/nic s tím udělat nemůže. Nejvíc mě sere, že se to nedá vyřešit zvoláním „podívejte se, kurva, do zrcadla a ihned se vzpamatujte.“

Celej hejt věnuju všem tzv. pro ana blogům za zkurvenou estetizaci anorexie a za to, že je díky nim ten bludnej kruh čím dál větší. Well played, internet…

Follow

Jsem „postižena“ extrémním sociálním cítěním, které se učím otupovat. Jinak bych daleko nedošla, respektive bych nedošla ani na metro, protože bydlím v zóně, kde po vás někdo něco chce každejch...