Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #858 „JÁ UŽ NEBUDU MOC ZDRŽOVAT“

#858 „JÁ UŽ NEBUDU MOC ZDRŽOVAT“

Posted: Listopad 13th, 2014 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | 2 komentáře »

Přednášky, semináře, prezentace, křty, launche a hlavně teda firemní večírky jsou životní situace, které si doslova koledují o proslovy, projevy, úvodní řeči a jiné výlevy. Budou tomu říkat „pár slov“. Pár slov teď řekne pan ředitel, pár slov pak řekne člen dozorčí rady, pár slov Jana z marketingu a pár slov autor této krásné publikace. Nenechte se zmást. Nikdy to není pár slov. Vždycky je to dlouhý jako průměrně krátký film Karla Vachka a pokud se v daném monologu objeví i kouzelná věta „No – já už nechci moc zdržovat“, tak je s původním párem slov definitivně amen.

Tato fráze má patrně implikovat nadhled, kterým rétor dává najevo, že i když má zrovna v ruce mikrofon, tak je furt na jedný lodi s obyčejnejma lidma v publiku, který přišli kvůli alkoholu a rautu a teď za to platí daň v podobě zdvořilého tleskání. I přes tento „nadhled“ si ovšem nikdo neodpustí říct ty samý zbytečnosti, co tři kolegové před ním. Protože od čeho jinýho jsou asi na světě firemní večírky když ne od toho, aby si tam ňoumové z finančního mohli hrát na zkušené speakery?

Dalším tradičním stanovištěm lidí, co už nechtěj moc zdržovat jsou premiéry a křty. Samozřejmě že je důležité všem participujícím důkladně poděkovat, zvlášť pokud na tom potili krev zadarmo. Náležité ocenění před obecenstvem k takovým díkůvzdáním jistě patří, tím spíš, že to často fakt bývá jediný honorář, který kdy člověk uvidí. Ale snad kvůli tomu není nutné publikum týrat veselejma historkama z natáčení, který jsou ovšem legrační jen pro ty, kdo se natáčení zúčastnili. To samý platí pro dojímání se nad tím, jaká se tentokrát sešla dobrá parta lidí, kolik silných kamarádství se za tu dobu utužilo. V dnešním světě je každá dobrá zprává vzácná, ale tyhle dojímačky a mikropříběhy prostě patřej na bar a né na mikrofon před publikem, které si přišlo poslechnout ukázku z knížky, písničky z nového alba nebo se podívat na novej klip. Nikdo sice nechce zdržovat, ale vy už půl hodiny posloucháte cizí vzpomínky na to, jak to v tiskárně málem nestihli (vč. tolik oblíbeného přehrávání všech telefonických hovorů mezi firmou a tiskárnou á la: „oni mi řikaj, že to asi nestihnou a já jim řikam, no jak jako nestihnete, my s tim tady počítáme!“), jak se kameraman zamknul na záchodě a nemohl ven a jak tehdy bubeník přijel do úplně jinýho města, než ve kterém byl koncert, atp.

Lidí, co už nechtěj moc zdržovat je zkrátka všude dost. Dejte si na ně pozor. Myslí to sice upřímně (a dobře), ale však vy víte čím že je dlážděna cesta do pekel…

To, že jste viděli Královu řeč a všechny prezentace Steva Jobse z vás ještě mistra proslovů bohužel nedělá…

«
»