Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #856 DOMLOUVÁNÍ VLASTNÍHO HONORÁŘE

#856 DOMLOUVÁNÍ VLASTNÍHO HONORÁŘE

Posted: Listopad 11th, 2014 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 13 komentářů »

V exotickejch zemích mě vždycky bavilo smlouvání. Asi je to tim, že mám v sobě nenaplněný herecký ambice, a smlouvání dává člověku možnost k trhání vlasů, ukazování jedný kapsy prázdný a druhý vysypaný, patetickýmu poklekání a bušení hlavou o zem i jinejm hereckejm etudám. Hlavně na tom ale oceňuju, že existuje určitej pevnej mustr, jasnej algoritmus, kterýho se obchodník a potenciální zákazník držej. „Kolik?“ zeptám se já. On řekne částku. Já zavrtím hlavou, přidám nějakou etudu, a řeknu částku nižší, než je ta jeho. Teď je řada na něm: řekne částku vyšší než je ta moje, ale nižší, než byla ta jeho původní, a podle libosti to rovněž doplní nějakým tím nervovým zhroucením. A tak pořád dokola, nakonec se buď částky sejdou a dojde ke koupi, nebo si řekneme nazdar bazar a já si jdu po svejch.

Jakožto freelancer se ke smlouvání dostávám i v českejch zemích, tentokrát ovšem z druhý strany, já jsem v pozici obchodníka, kterej prodává svý služby, a potenciální klient je v roli zákazníka, co by si ty moje služby chtěl koupit. Občas je pevně danej rozpočet, klient řekne, že na to má třicet papouchů, a ty, Attilo, ber, nebo nech bejt, a já beru, nebo nechám bejt, žádnej problém. Jenže většinou zazní ta strašlivá otázka, kolik bych si za to jako představoval? Dlouho jsem měl problémy se spravedlivě ohodnotit a dost často si řekl malou částku, abych neurazil, a pak během celý práce na projektu nahlas skřípal zubama, protože výsledná hodinová mzda odpovídala brigádě na veřejnejch hajzlíkách. Tohle jsem se už naštěstí jakž takž naučil: ano, občas na mě někdo kouká jako na blázna, když mu oznámím, za kolik bych mu natextoval takovej miniautrní webík, ale stav mojí zubní skloviny je pro mě holt přednější než to, že si o mně někdo bude myslet, že jsem vydřiduch.

Horší ale je, že smlouvání freelancer vs. klient probíhá úplně jiným způsobem, než klasický dohadování s domorodcem, za kolik mi prodá tři pohledy a jednoho vyřezávanýho varana komodskýho. „Pade,“ střelil jsem nedávno od boku sumu, za kterou bych se podílel na přípravě nějakýho reklamního spotu, do kterýho se mi dvakrát nechtělo. Na reakci klienta se samozřejmě muselo chvíli čekat – dohady o ceně málokdy probíhaj napřímo, většinou spíš přes dlouhou řadu prostředníků, produkčních, asistentek a jim podobnejch vošoustů. Když konečně odpověď došla, jejím obsahem nebyla nějaká nižší nabídka, ale lakonické: „To je moc. Neudělal byste to za míň?“

Mezitím se mi rozleželo v hlavě, že lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše, takže jsem s povzdechem vzkázal, že z čirý lásky a vrozenýho altruismu do toho půjdu za třicet. Informace zas chvíli probublávala, než se vrátila odpověď: „To je furt moc. Jaký je naprostý minimum, za který byste do toho ještě šel?“ Attila junior mě zrovna stáhnul o nějaký Kinder vajíčka, takže potřeba cashe byla intenzivnější, tudíž jsem s těžkým srdcem odpověděl, že za dvacet je to pro mě ještě akceptovatelný. Odpověď na sebe tentokrát dlouho čekat nenechala, klient napsal, že vždycky věděl, že jsem rozumnej člověk, a že je připravenej mi dát desítku.

V tom okamžiku jsem se už ale omluvil a hrdě odešel středem, vysvětluje Attilovi juniorovi, že se z čokolády kazej zuby a že křížaly jsou vlastně taky nármaná ňaminka. Protože smlouvání má bejt proces, kdy se dva snažej domluvit na ceně, která je výhodná pro oba. Pokud někdo smlouvání považuje za způsob, jak druhýho sedřít z kůže, ať si zajede na výukovej seminář na tržiště v nějaký rozvojový zemi a tam pokud možno ztratí pas a letenku.

«
»