Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #853 BYDLET DALEKO

#853 BYDLET DALEKO

Posted: Listopad 5th, 2014 | Author: | Filed under: Křeslo pro hosta | 21 komentářů »

Je mi jasný, že spousta lidí se do okrajovejch částí Prahy nebo podobnejch prdelákovů stěhuje sama od sebe a úplně dobrovolně. Co já vím, třeba toužej po bioslepicích nebo je vzrušuje představa rejpání se v hlíně; každopádně se výhod civilizace vzdali sami od sebe a veškerý problémy spojený s idylickým venkovem tak padaj na jejich hlavu.

Kromě těhle individuí ale na podobnejch místech vždycky najdete i pár vydeprimovanejch nebožáků, který v prdelákově sice bydlej taky, ale dobrovolně to teda fakt není. Tyhle lidi si z celýho srdce nepřejou nic jinýho než vypadnout kamkoli, kam jezdí noční tramvaj, jenomže to z nějakýho důvodu nejde, takže jim nezbejvá nic jinýho než zatnout zuby, sehnat si zásobu tvrdýho a obrnit se trpělivostí.

Já jsem typickej příklad kategorie B a bydlení v prdelákově mě pěkně sere. Kdykoli řeknu někomu, kdo chodí celej život venčit psa na Karlák, kde bydlím, Pražák na mě vytřeští bulvy („A to je jako fakt ještě Praha?!“), začne mě litovat a nahlas uvažovat o tom, co člověka vede k tomu, aby se do konce života takhle společensky znemožnil. Protože ono to tak fakt je – když bydlíte daleko, na jakýkoli návštěvy u sebe doma můžete rovnou zapomenout. Přece se nebudeme kvůli několika hodinám táhnout tak daleko, smějou se pražský kamarádi. Stejně bychom museli vzít auto a pak bychom nemohli chlastat, a to je pak o ničem, že jo.

Dobrá, řeknu si (a se mnou každej další nedobrovolnej obyvatel vésky, kam se jezdí dvacet minut třístovkou z Hájů nebo Čerňáku). Zábava nepřijde za mnou, nedá se nic dělat, holt budu muset vyrazit do víru velkoměsta sama. Takže se vydám pařit, a je to super, je to fajn, večer ubíhá v družný zábavě – a pak se najednou přiblíží půlnoc a s ním i poslední metro, který prostě MUSÍM stihnout. V sázce totiž není jenom cesta nočkou plnou ožralů, kdepak, tady jde o pár set vočí za tágo nebo o deset kilometrů pěšky po neosvětlenejch asfaltkách přes zamrzlý pole. Samozřejmě bych taky mohla vydržet v nonstopu až do prvního ranního metra nebo si rychle sehnat kámoše, kterej mě ubytuje – ale ve chvíli, kdy kámoš nabere ve tři ráno novou mízu a já bych už šla spát, je to pěkně na hovno.

Sečteno a podtrženo, pro člověka, kterej má aspoň trochu rád lidskou společnost, je bydlení v prdelákovech peklem na zemi. Až si jednou v bulváru přečtete o tom, že v luxusním satelitním městečku na trase Praha – Beroun někdo zabil sekerou pět dětí a pak je navrch sežral, vzpomeňte si na tyhle nedobrovolný dojížděče. Klidně to totiž mohl bejt jeden z nich, někdo, komu z toho věčnýho čekání na zaplivanejch konečnejch jednoho krásnýho dne prostě hráblo.

Tenhle hejt pro vás sepsala Vidlačka.

«
»