#833 KDYŽ JE NA POŠTĚ JEN JEDNO OTEVŘENÝ OKNO

Když přijdu na poštu a vytáhnu si lísteček s číslem 127, po hodině čekání uzřím na tabuli svítit cifry 126, 128 a 129. Všechny numera prolítnou éterem, jen 127 ani prd. Zrovna ta moje služba totiž musí bejt VŽDYCKY vykonávaná u tý jedný jediný přepážky, kde je zácpa jak po ovesnym chlebu.

Zákon schálnosti holt funguje na poště jako nikde jinde – je jasný, že když tam dorazim s fůrou času a na vyřízení budu mít jen jeden doporučenej dopis, natuty bude vůkol patnáct otevřenejch přepážek a nikde žádný zákazníci. Ale jakmile budu kvaltovat, protože doma řvou děcka, kocoura postihl infarkt a do půlnoci je ještě třeba spáchat mrtě práce, tutově tam bude narvanejch třicet lidí u jediný kukaně.

Šmarjá, jak já nesnášim ten pohled na novou nádhernou budovu Český pošty za 852 mega, na palác ze skla a oceli, díky kterýmu si Janoušek s Rittigem určo přišli na nový skleníky, ve který svítí jen to jedno posraný vokýnko! Jinak nikde nic. Všude stažený žaluzie, pusto a prázdno jak z dalšího apokalyptickýho zombie fláku, kde šli první pod zuby listonoši. Davově se zevlí… akorát u skříně vzádu tlachaj usměvavý pošťačky o tom, jakej maj frmol.

Jako nic proti usměvavejm pošťačkám, ty člověk moc často nepotkává… ale když jejich hemzy zaslechnu ve špalíru zpruzelejch lidí, který se musí tlačit k jednomu jedinýmu vokýnku, pokouší se vo mě mrtvice. Když za tou jedinou přepážkou navíc dřepí líná bába, co musí zrovna půl hoďky vysvětlovat jakýmusi dědulovi rozdíly mezi loterií od Poštovní spořitelny a stíracím losem s fialovejma poníkama, jednoho snadno chytne rapl a sprintuje domů, aby si tam vychoval svýho vlastního Pošťáka Ondru.

Follow

Když přijdu na poštu a vytáhnu si lísteček s číslem 127, po hodině čekání uzřím na tabuli svítit cifry 126, 128 a 129. Všechny numera prolítnou éterem, jen 127 ani...