Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #832 KDYŽ MĚ ZAČNE BAVIT NĚCO, CO JSEM SI MYSLEL, ŽE MĚ SERE

#832 KDYŽ MĚ ZAČNE BAVIT NĚCO, CO JSEM SI MYSLEL, ŽE MĚ SERE

Posted: Září 9th, 2014 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 15 Comments »

Ne, nemluvim o takovejch věcech, jako jsou kapary, olivy nebo anální sex. U takovejch věcí je vcelku přirozený, že si k nim člověk v dětství nevytvoří žádnej zásadní pozitivní vztah a oblíbí si je až v pozdějším věku. Existujou ale zcela nesmyslný psychický bloky, kterýma se člověk nechá ovládat, přičemž by jednoduše stačilo říct dost.

Typickým příkladem je můj otec. Do svých pětačtyřiceti let věku nenáviděl jogurt. Maje vcelku logický argument, že jogurt je v podstatě shnilé mléko, odmítal být s otevřeným jogurtem v jediné místnosti, dokud při jedné ze svých kocovin nezkusil, zda by mu kysaný mléčný výrobek neudělal dobře na pajšl. „Proč jste mi neřekli, že je to tak dobré?“ obvinil celou rodinu, když ochutnal první lžičku. Od té doby likviduje jogurty takovým tempem, že mu nedávno z Kunína poslali zlatou plaketu.

No a já jsem v podstatě nemlich to samý. Můj zarputilej hejt na běhání jste si tady mohli před třemi roky přečíst. Jenže co se nestalo: před nějakými třemi měsíci jdu Letenskou plání se svojí existenciální úzkostí ještě zesílenou událostma začátku roku. A nevím, co s ní, jak ji pojmout, jak se jí postavit – tak se najednou z ničeho nic rozběhnu a běžím. A hlava je najednou volná a čistá, nic není důležitý, jenom já a moje nohy, který pravidelně kladu před sebe. Jasně, za nějaký tři minuty padnu zničeně na zem a můžu vykašlat plíce. Ale příště uběhnu těch minut v kuse sedm, potom deset a patnáct a pořád víc.

A zatím mi to vydrželo. Furt se mi teda nějaký atributy běhání eklujou: nemyslím si, že bych se kvůli němu chtěl někde sociálně síťovat, stejně tak mě nelákají společné akce, kdy se zavře půlka Prahy kvůli pár tisícům běžců, co maj chuť si trošku vyrasit kyčle na kočičích hlavách. Ale nemůžu si pomoct: nikdy jsem nelitoval věcí, co jsem v životě udělal, jedině těch, co jsem neudělal. A neříkám, že obsadit sám sebe před šesti po rozvodu s manželkou do hlavní role dva a půl roku trvajícícho filmu jménem Strach a hnus ve Spálené ulici, byl vysloveně špatnej nápad. Mám ale pocit, že kdybych kromě toho začal běhat už tenkrát, mohl se můj život vyvíjet hodně jinak.

«
»