#829 KYTAROVÝ SÓLA

Posted: Září 1st, 2014 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 19 Comments »

Samozřejmě mě neserou veškerý kytarový sóla. Druhou půlku písničky At Least That’s What You Said od Wilco považuju za dotyk všehomíra, za důkaz Boha, prostě za jednu z nejkrásnějších věcí na světě, a přiznávám i jistý nepopiratelný estetický kvality okamžiku, kdy se Slash opře do svýho lespaula v November Rain. Když to dělá mistr svýho oboru, je to blaho, o tom žádná; spousta muzikantů má ale pocit, že kytarový sólo je vlastně základ veškerenstva, neprosto nedílná součást každý písničky, zlatej hřeb, bez kterýho to prostě neni vono.

Samozřejmě je nutný vyjasnit určitou terminologickou nejasnost, co je přesně sólo, a jak se přesně pozná od vyhrávky či riffu. Nebudeme si nic nalhávat: existují hudební styly, v nichž se kytary dodnes dělí na sólici a doprovodku. Poctivě upocené sedmdesátkové hard-rocky a heavy-metaly, známe je i z našich luhů a hájů. Od prvního taktu je zřejmé, která kytara je která, ten se sólicí zatím jen občas zlehka hrábne do strun, ale už se to blíží, pomalu končí refrén, kytarista přivře oči, potáhne z upocenýho žvára v levym koutku a začne rejdit prsty po hmatníku, nejdřív pomalu, ale pak pořád rychleji, ten na tu kytaru nehraje, ty vole, ten se s ní mazlí. No, tak tohle je právě peklo.

Standardní sólovej kytarista má prostě bohužel standardní sadu vlastností. To neni nic mimořádnýho, nějaký ty stereotypy se týkají vlastně všech postů v kapele; ovšem fakt, že basáci bejvaj v reálnym životě ultradivný, nijak zásadně neovlivňuje kvalitu produkce. Standardní sólovej kytarista si ale myslí, že na kytaru hraje líp, než na ní ve skutečnosti hraje. Standardní sólovej kytarista poslouchá především sám sebe a co je nejhorší, myslí si, že delší sólo znamená lepší sólo. Tahle trojice chybnejch úvah pak vede k tomu, že kdyby 99 % kytarovejch sól nikdy nebylo zahráno, znamenalo by to takovej příval dobra, že by to minimálně vyléčilo ebolu.

Není to samozřejmě jenom chyba samotnejch sólovejch kytaristů. Je i na ostatních členech udržet kytaristovo maniakální ego na uzdě; jenže přiznejme si, tohle maniakální ego je mnohdy tak silný, že dokáže přesvědčit o zmíněnejch pseudoaxiómech celou kapelu. Takže kytaristi, je to primárně na vás: pokud ode dneška zkrátíte veškerý svoje onanie na půlku, mohlo by to možná stačit aspoň na vyléčení horečky dengue.

«
»