Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #773 LIDI, U KTEREJCH NENÍ POZNAT, JESTLI JSOU CHLAPI NEBO ŽENSKÝ

#773 LIDI, U KTEREJCH NENÍ POZNAT, JESTLI JSOU CHLAPI NEBO ŽENSKÝ

Posted: Duben 9th, 2014 | Author: | Filed under: Curvekiller | 18 komentářů »

Pohlaví nebejvá pokaždý jasně čitelný. U mimin to ještě chápu. I budoucí přeborník v boxu v těžký váze vypadá v kočárku kolikrát jako roztomilá modrooká slečinka. Přesto asi není většího trapasu, než když si hrdá maminka myslí, že v kočárku vozí budoucí královnu krásy, už si skoro bookuje letenky na Miss World 2031 do Jeruzaléma a třepe se na to, že bude mladá nabíjet Babišova vnuka a doma budou chechtáky a bionafta pro celou rodinu zdarma. A v tom přijde soused a zahalasí „to je ale roztomilej pucek, kolikpak už je synáčkovi“.

Jenže to se stává. Mnohem víc mě sere – no, sere, tentokrát to není asi úplně nejpřesnější slovo – víc mě dostává do rozpaků, když si u dospělýho jedince nejsem jistej, jestli jde o chlapa nebo ženskou. A nemluvím teď o nějakým cool androgynním zjevení, co má rysy jako Tilda Swinton nebo Keanu Reeves, ani o shemalech, co vám kvůli nim může zhořknout ženitba, páč vám o svatební noci najednou začnou cpát péro do ánusu, aniž by vás na to tím svým mixem angličtiny s filipínštinou stihli zavčas připravit. Bavím se třeba o obtloustlejch chlápcích, co jim narostou kozy ještě větší než Pohlreichovi, a vy pak nevíte, jestli ty dlouhý vlasy a naditej dekolt avizujou i menstruaci a zvýšený riziko zánětu močovýho měchýře, nebo maj dole normální bambitku.

Vždycky na tyhle lidi zírám a sere mě, že mi nedaj výraznější nápovědu a spíš mi dělaj v hlavě galimatyáš. Že nejsou vidět jejich naušnice, náhrdelník a rtěnka, že musím dlouhý sekundy zvídavě lovit jejich vousy, podrobně sledovat detaily na tváři, abych vydedukoval, jestli v mládí běhali v červených trenýrkách nebo modrejch kalhotkách… a já měl v tomhle zběsilym světě v hlavě aspoň trochu pořádek a věděl, s kým přesně se peru o madlo v tramvaji.

Ale nevim, možná ze mě mluví jen vlastní zkušenost a ten divnej pocit, když mi před časem týpek v kavárně řekl „slečno, můžete mi prosím podat tu cukřenku“. Bylo to divný… ale hodil jsem to za hlavu, páč mi bylo jasný, že ve mně, v tý esenci mužnosti, tentokrát chyba není. To jen ten chlápek byl slepej kokot.

«
»