#743 NEODPOVÍDÁNÍ NA SMS

Když jsem týden po maturitě dostal za odměnu novej mobil, netušil jsem, kolik nepříjemnejch chvil mi přinese. Jedna věc totiž byla hrát hada a moct najednou svobodně volat prozvánět všechny rodinný příslušníky, druhá vrhnout se najednou do zrádnýho světa kontaktáže či udržování milostných vazeb, kde se spolíhalo hlavně na SMSky.

Curvekiller, ročník vydání 2014, není v tomhle ohledu kdovíjak pevnej v kramflecích, jeho o dvanáct let mladší verze se ale v pochybách a nejistotě vyloženě topila – nejvíc ve chvíli, kdy investovala veškerou svou kreativitu a rádoby ostrovtip do SMSky, v rozklepaný naději, že na ni přijde jaksepatří vřelá odezva. A ona nejen že nepřišla hnedka, za hodinu, za pět nebo aspoň následující den. Ona nepřišla občas nikdy a zbylo jen… jen hovno a pocit zoufalství.

Od tý chvíle SMSkový mlčení naprosto nenávidim. Když v tom jsou citečky, je máloco tak mučivý jako telefonní ticho. Je přitom jedno, jestli jde o tečku za neúspěšným balením, kdy nulová odezva značí, že noční líbačka na posranejch pánskejch hajzlech nebyla tak romantická, jak si člověk domýšlel. Anebo jestli šlo o situaci, kdy mi večer neodepsala moje holka a já z toho jako zabouchlej zelenáč zvládl odvodit, že mi dá ráno kopačky a že teď nepíše, páč se nejspíš oddává orgiím s pěti negrama. Radši bych v tu chvíli slyšel cokoliv – i odmítnutí nebo detailní popis jejich dicků – než jen stepoval u mlčícího telefonu a doufal v jeho pípnutí.

Neexistuje víc skličující pocit – nepočítám-li ten moment, kdy Petru Čechovi vypadl balon na Euru proti Turecku – než tohle čekání na zprávu. I já byl samozřejmě lumen a s nastalou situací se zkoušel různě popasovat. Chodil jsem štěstíčku naproti tím, že jsem vypnul zvonění a na telefon minutu nekouknul, tak aby mohla esemeska nerušeně přilítnout (nepřilítla), vypínal jsem ho v přesvědčení, že ta SMS lítá někde ve vzduchu, a až ho znova zapnu a přihlásí se k síti, tak se zpráva doručí (nedoručila), nebo jsem dával telefon do vedlejšího pokoje a dlouho předlouho si ho nevšímal, protože mezitím ta textovka dojít prostě na tuty musí (nedošla, ani za celou tu úmornou čtvrthodinu). Kdo zažil, ten zná. Nejhorší samozřejmě bylo, když takovýhle srdcervoucí čekání na zpáteční SMS najednou přerušilo pípnutí telefonu, člověk po něm dychtivě skočil… a psal akorát cizí vopruzák ohledně nějaký nepodstatný kraviny typu, že má rakovinu nebo dostal výpověď v práci.

Leccos pochopitelně obrousil čas, ale moje nasranost na neodpovídání zůstává konstantní – i mimo sféru ženskejch. Dokážu pochopit, že třeba rozlítaní producenti nebo kluci ředitelský maj svůj denní rozvrh šíleně našlapanej, že jsou vytíženější než drogoví dealeři Charlieho Sheena. Ale tak nějak si troufám tvrdit, že jedna SMS ještě nikoho na světě neposrala. I lidi, který se nervujou na place, kde se točí reklama za miliony, lítaj po schůzkách nebo si nahoňujou ego na konferencích, by v sobě mohli najít dost ohleduplnosti na to, aby na textovou akci vysmrkli aspoň kratinkou reakci a člověka na druhý straně „drátu“ nenechali topit v neinformovaným loji. V době kdy existuje něco jako SMSkový výpisy a na chytrejch telefonech vám hnedle naskočí slůvko Doručeno, je taková okázalá ignorace na pěst.

Follow

Když jsem týden po maturitě dostal za odměnu novej mobil, netušil jsem, kolik nepříjemnejch chvil mi přinese. Jedna věc totiž byla hrát hada a moct najednou svobodně volat prozvánět všechny...