#72 ČESKÝ LEV PRO POUTA

Občas se mi u nějakýho filmu stane, že ho vidim až po všech svejch kamarádech, který mi svorně oznámí, že to byl biják jejich života, a já pak jdu do kina s příliš velkym očekáváním, který ten film prostě splnit nemůže, takže i když je docela dobrej nebo dokonce hodně dobrej, jsem z něj vlastně zklamanej. To byl třeba případ Inception.

Pout se tahle přehnaný očekávání rozhodně netýkala; sice jsem si je pustil až s křížkem po funuse někdy před měsícem, ale ohlasy kamarádů, co na nich byli přede mnou, by šly shrnout do všeříkajícícho a obligátního “no na českej film dobrý…”

A pod to bych se tak nějak podepsal. Je to nádherně nasnímaný, Ondřej Malý hraje jako bůh a Oldřich Kaiser jako jeho prorok a scénář má nepochybně silný okamžiky. Jenže zároveň byly ve filmu i chvíle, kdy jsem se chtěl schovat pod peřinu a vylézt teprve, až to celý skončí. Ať už jde o scénu na začátku, kdy jdou Tomáš s Klárou do bytu a oba ochotnicky odříkávají věty, které podle mě prokazují, že jsou nepříčetní (Klára se v tom mimochodem bytě nepříčetně i chová), scénu s estébáckou oslavou, kde všichni hrají opilost tak, jak si ji představují desetileté děti nebo závěrečný Antonínův vstup do řeky s patetickým vnitřním monologem, který by se umístil pěkně vysoko jak v soutěži o nejabsurdnější vnitřní monolog, tak v soutěži o ten nejzbytečnější.

Takže jak říkám, na českej film dobrý, ale já bych mnohem radši dal Lva Občanskému průkazu nebo Největšímu z Čechů, protože mám pocit, že Akademie letos oceňovala ne nejlepší film, ale nejhustší téma.

Jestli chcete film o fízlovi, co se zamiluje do holky, kterou sleduje,
tak německý Životy těch druhých mají všechno,
co Poutům v mnoha okamžicích tak zoufale chybí:
nadhled, civilnost, neokázalost.

Follow

Občas se mi u nějakýho filmu stane, že ho vidim až po všech svejch kamarádech, který mi svorně oznámí, že to byl biják jejich života, a já pak jdu do...