#680 NUCENÍ DO TANCE

Nesnáším dělat věci, do kterejch se mi nechce. Proto mě tíží celkem dost bolavejch vzpomínek, v nichž se sotva ochmýřenej Curvekiller zjevil na nějaký veselce a najednou se po něm chtělo, aby šel tančit. „Nekaž zábavu. Nedělej scény a pooojď,“ zněly ty řeřavý věty plný nátlaku, naprosto ignorující skutečnost, že mi aktuálně přináší větší potěchu civět do prázdna, na dno sklenice nebo na trapně ožralýho strejce, plácajícího svou neteř po prdeli. „Přeci jí nedáš košem. Jeden tanec ti neublíží,“ stupňoval se pres ze všech stran. Přitom když by člověk jednou přistoupil na takovouhle dikci, mohl by se příště nechat klidně vmanipulovat i do análního znásilňování.

Odrostlej Curvekiller už naštěstí ví, proč ho parket netáhne, když se na něm má odehrávat cokoliv jinýho než standardizovaný a tvrdě naučený pohyby evokující waltz, slowfox nebo čaču (víc fakt nedám). U takovýho toho volnostylovýho hopsání typu „paříme, máme party, tak budeme trsat“ se totiž cítím jako kokot. Parket možná je magickou zónou plnou intimního kontaktu, pokud ale člověk netančí jako Justin Timberlake, přesněji řečeno pokud se na něm pohybuje směšně jak Pat s Matem v epilepsii, pak ví, že od fotbálku nebo od báru s panákama se to hemžení lidu beztak pozoruje líp i bezpečněji. A že když se nevrhne pod discokouli, má velkou šanci, že jeho index šoustnutelnosti nestihne klesnout na jeden a půl bodu z deseti hned po prvním pokusu o ladný pohození bokem ve stylu Rickyho Martina.

Bohužel to okolo parketu občas bejvá zóna ženskýho útlaku: Každej chlap si asi pamatuje nelítostný přemlouvání, aby šel trsat. No, přemlouvání… spíš vydíraní div ne obrazem hladovějících somálskejch dětí, který nejspíš dostanou obilnou placku za každou taneční figuru, jíž člověk vystřihne. Ještě jsem to zvládl chápat u dámský volenky v tanečních. Trochu míň stresující byly situace, když přišla hezká holka se zájmem o ploužák a na něj navázaný tuleníčko. Všechno ostatní je ale akt terorismu – a ty dobře míněný, leč dementní věty „Prosím, jen jednu polku“ nebo „Tak pánové, to jste džentlmeni? Přeci nedáte tak pohledným dívkám košem“ v něm hrají úlohu sebevražednejch atentátníků.

Díky, netančím. A vím proč. Možná totiž ten pocit úzkosti zvládnu občas přechlastat, uvolnim se, začnu si podupávat do rytmu a poté, co si základní krokovou variaci otestuju na hajzlu u mušlí, se na ten parket taky odvážim. Ale nejde to lámat přes koleno, protože ani pak se necejtim zrovna jako Fred Astaire. Holt se jen hejbu do rytmu a doufám, že všichni čuměj na tu prsatici uprostřed mumraje, co si připadá jako kyjovská Jennifer Lopez. Musím se hlídat – páč kdybych se odvázal a šoupl tam od srdíčka otočku à la Michael Jackson v éře Thrilleru, chechtala by se celá republika až do jara.

Follow

Nesnáším dělat věci, do kterejch se mi nechce. Proto mě tíží celkem dost bolavejch vzpomínek, v nichž se sotva ochmýřenej Curvekiller zjevil na nějaký veselce a najednou se po něm...