Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #658 ZÁVODNÍ SILNIČNÍ CYKLISTIKA

#658 ZÁVODNÍ SILNIČNÍ CYKLISTIKA

Posted: Srpen 16th, 2013 | Author: | Filed under: Curvekiller | 13 komentářů »

Motto: Zahradník velkého hotelu zjistí, že růžové keře narostly deset metrů do výšky. Potom objeví i třiceticentimetrová rajčata a padesátikilové melouny. Volá řediteli: „Já nemám nic proti tomu, že ubytováváme Tour de France, ale řekněte těm závodníkům, aby přestali chcát v zahradě!“

Mezi devátým a jedenáctým rokem věku jsem jezdil závodně na kole. Přezdívali mi Indurain, podle španělský legendy, která během devadesátek vládla světový cyklistice… což mladýho Curvekillera samozřejmě moc nepřipomínalo.

Fyzickejma dispozicema jsem měl k šampiónům hodně daleko a tupý dřině jsem taky neholdoval. Mojí devizou bylo spíš vymýšlení fíglů, jak se vyhnout úmornejm tréninkovejm dávkám (například předstíráním defektu a následnou divadelní etudou na téma „lepím v koupelně píchlou duši“), a samozřejmě závodnická chytrost, kdy jsem si zvládl vždycky naordinovat taktiku, která zaskočila nejen všechny konkurenty, ale i trenéra, kustoda, techniky a přihlížející příbuzenstvo: Ti všichni s úctou sledovali, jak svým soupeřům protřele dávám náskok, takticky je nechávám vyblbnout, vyšťavit se a soustředim se na smrtící finiš. V něm jsem asi dvakrát vybojoval předposlední místo, jinak jsem si ale zvládal pohlídat, abych výsledkovou listinu elegantně uzavíral – s čestnou výjimkou jednoho útěchovskýho kritéria, kde v závěrečným kole, při šíleným divokým karambolu popadala většina pelotonu a já mezi ty skučící nebožáky vjel z bezpečnýho posledního místa a prokličkoval se až na krásnej sedmej flek.

Induraina ve mně pak sice zabili doktoři, který mě ze zdravotních důvodů odvolali z velodromů i silnic, ale cyklistiku jsem navzdory svejm obskurním výsledkům furt miloval. O to víc mě sralo, kam se ten krásnej a v jádru romantickej sport, kde jste jen vy, příroda a velociped, posunul. Z cyklistiky se ještě víc stal týmovej tyjátr, kde se o bednu reálně pere jen pět lídrů nejsilnějších závodních stájí, co maj kolem sebe partu tzv. domestiků, který je táhnou do kopců, sjížděj za ně samostatný úniky, prorážej jim vítr, půjčujou kola, a kdyby mohli, tak to za ně nejen přes den celý odšlapou, ale snad i v noci odspěj, odkoupaj a odsouložej. Když na hlavní hvězdu maká parta nosičů steroi… ehm, vody, ztrácí celý tohle hemžení svoji poetiku, která je prostě zakořeněná v sólo jízdě.

A pak ten prokletej doping! Nemám nic proti řízenýmu fetování, taky bych si rád vychoval vlastního Hulka anebo nechal svý neduživý tělo upgradeovat různejma preparátama ve svalnatou mašinu, která tam každej den loupne tři sta kiláků po nejvyšších kopcích Evropy a cítí se jak po pohodovým korzování Stromovkou s gambáčem v ruce. Jenže jedna věc je tyhle epa, nandrolony a jiný hopsinkový šťávy aplikovat v ústraní a s jistotou, že se na to pár dekád nepřijde, druhá když se zpřísní kontroly a jezdci si nonstop koledujou o ostudu v přímým televizním přenosu, lemovanou slzama a větší porcí lží, než kolik se jich vejde do předvolebních slibů všech politickejch stran dohromady.

Ještě bolestivější, než se dívat na ultranudný televizní přenosy z dnešních etap, který subjektivně trvaj tak 82 a půl hodiny a čítaj jeden únik, jednoho sraženýho kameramana a dva spurty, tak je pročítat si výsledkovou listinu Tour De France: V ní jsou buď prázdný kolonky, anebo jména odsouzenejch dopingovejch hříšníků, z nichž většina je buď mrtvá, nebo doživotně zdravotně zhuntovaná. Má pak cenu takhle veřejně zprzněnej „sport“ tolerovat? Málokoho by přeci bavilo sledovat geneticky upravený hlodavce, jak pobíhaj do zemdlení kolem dokola v teráriu, a ten, co umřel jako poslední, dostane slavnostně na hrobeček kříž z pravýho holandskýho sejra za nejpřirozenější styl běhu. Tak proč tímhle způsobem snášet slávychtivý chlapíky, který zničili krásu pojíždění na bicyklech… a ani neuměj svý nekalosti ututlat?

«
»