#656 OMLOUVÁNÍ S VÝHRADOU

Nevim, jak to máte s omluvama vy, ale když se za něco omlouvám já (ať už je to za blbý kecy, za pozdní příchod nebo za ne už tak mladický nerozvážnosti způsobený výjimečným opilstvím), dělám to bez výhrad. Prostě moje chyba, omlouvám se a je jen a jen na tobě, jestli moji omluvu přijmeš. Co mě proto nevýslovně sere, je řečnická figura, kterou sám pro sebe nazývám omluva s výhradou. Omlouvám se, ale…

Možná v tom má prsty moje katolické období, ze kterého jsem si odnesl představu, že pokání za hřích má bejt taky bezvýhradný. Nejsem si totiž jistej, jestli by se velkýmu Džejsímu líbilo, kdybych s nim hovořil stylem „zhřešil jsem, Pane, ale kdybys mi tu kozatou osmnáctku nepostavil do cesty, tak by se to nemuselo stát, takže buď od tý boží dobroty a přiznej taky svůj díl viny.“

Jakmile se totiž v omluvě objeví “ale”, znamená to ve většině případů “sice se ti omlouvám, ale ty za to taky trochu můžeš”. Naprostýho mistrovství v tomhle přístupu dosahovala jedna moje ex: ta považovala omluvu ze svojí strany za jasnej signál, že okamžitě vyžaduje omluvu i z mojí strany, jinak bude zle.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, ale tys minule přišel taky.“ „Omlouvám se, že jsem byla protivná, ale ty jsi pak byl taky protivnej.“ „Omlouvám se, že jsem ti neposlal, co jsem slíbil, ale von mi doma nešel internet.“ Čili vlastně: „Omlouvám se, ale já za to vlastně nemůžu.“ No tak proč se kurva omlouváš?!?

Follow

Nevim, jak to máte s omluvama vy, ale když se za něco omlouvám já (ať už je to za blbý kecy, za pozdní příchod nebo za ne už tak mladický...