#646 “VŠICHNI NAŠI OPERÁTOŘI JSOU MOMENTÁLNĚ OBSAZENI.”

V pondělí v sedm stojim na balgóně a koukám, venku zuří kvintesence chcance, absolutní slejvák, kdy se kostka cukru vyhozená z druhýho patra stíhá rozpustit, ještě než dopadne na zem. Takže beru telefon a volám tágo, protože si potřebuju poměrně svižně zajet něco vyzvednout; zjevně ale nejsem zdaleka jedinej, koho impozantní poryv počasí přesvědčil k zavolání dročky.

Kristova noho, proč nemaj všechny telefonní centrály takovou tu funkci, kdy jednou za půl minuty nosovej hlas takřka bez samohlásek vydrmolí “st sdmé v přďé”? Takhle mám sluchátko u ucha minutu, dvě, nic se neděje, jen občas v názvu zmíněná mantra a do toho furt ta samá muzika, buď zasmyčkovaná osmibitová verze Greensleeves, nebo nějaký taneční rádio. První varianta je lepší, protože sluchátka mobilů málokdy nabízejí ideální reprodukci basů pro euro-dance.

Člověk si ale nevybere, protože zasmyčkovaný věci maj zas tu vlastnost, že jsou zasmyčkovaný prasácky a lupanec ve zvuku člověk považuje za okamžik, kdy to konečně zvedne ta holka, co ho upozorní na to, že jejich rozhovor může být nahráván (já většinou odpovídám, že je to v cajku, že já to nahrávám určitě). Jenže nezvedne. A čekám a čekám.

A bez informace, jak virtuální fronta postupuje, dojdu se sluchátkem u ucha vždycky po nějaký době k tomu, že už to prostě neni možný, že to je nějaká porucha, že prostě ten můj telefonát neviděj. Takže to típnu a zavolám znova – a zase čekám a čekám. Doprdele práce, pročto dělám? Dyť je mi přece jasný, že udělat chybu v naprogramování odbavování FIFO fronty je složitější, než to naprogramovat dobře!

Pohádka by skončila klasickým „jestli se nedovolal, snaží se dovolat dodnes“, moje pondělní příhoda naštěstí nikoliv. Ta skončila tak, že po půl hodině chcanec přestal, já mobil típnul a jel sockou.

Follow

V pondělí v sedm stojim na balgóně a koukám, venku zuří kvintesence chcance, absolutní slejvák, kdy se kostka cukru vyhozená z druhýho patra stíhá rozpustit, ještě než dopadne na zem....