#640 ŽE MI JE TŘICET

Mám za sebou polovinu, když budu jó optimista, tak možná třetinu života. A jak tak odečítám z vážnejch tváří starších ročníků, rozhodně šlo o tu zábavnější část bytí, na kterou má člověk nárok. Nemůžu si na nic stěžovat, protože jsem dostal všechno, co jsem kdy chtěl. Kdo z vás to má, řekl by Jirka Paroubek.

Mně ale furt přijde, že to bylo příliš rychlý. A že toho bylo málo. Že to super VŠECHNO je možná spíš samozřejmý NIC. A naopak to, co nepřišlo, není banální NIC, ale je to naopak to scházející VŠECHNO.

Sere mě, že jsem toho spoustu nestihl a možná nebude prostor to změnit. Sere mě, že jsem nebyl na Erasmu. Že jsem si nikdy nenechal na hlavě udělat číro nebo neslyšel naživo Soundgarden. Že jsem nezkusil kokain, a teď už se do experimentování nehrnu. Že jsem se s žádnou holkou nevyspal na jednu noc, a přitom ji nikdy předtím ani potom neviděl. Že šedivím a plešatím a nepřijde mi to tak roztomilý, abych o tom napsal hejt. Že jsem se nenaučil hrát na kytaru a že jsem neoprášil nemčinu, aby těch devět let školní výuky nebylo definitivně spláchnutejch do hajzlu. Sere mě, že se furt cejtim jak mladej zobák, ale mládí oficiálně skončilo.

Sere mě i to, že jsem se změnil. Nemyslím teď třeba neodbytný fotrovatění, který jde odečíst třeba z novoročních přání – zatímco v jedenácti jsem snil o pozvánce do týmu Power Rangers a v jedenadvaceti chtěl sex aspoň třikrát týdně a dobrý kalby taky tak, letos jsem si přál jedinou věc: Klid. Spíš mě ale sere, že dvacetiletej Curvekiller by toho třicetiletýho odsoudil jako vyměklou čubku, která už ztratila svůj jasně vyostřenej pohled na svět a najednou má toliko pochopení pro nedostatky ostatních, tuplem pak pro svý vlastní faily, že by snad relativizovala a obhajovala i mučení štěňátek elektrickým proudem. Třicetiletej Curvekiller by tomu dvacetiletýmu zkoušel vysvětlit, že svět holt není jen černá a bílá, že když už bez barev, tak jde spíš o odstíny šedý a ani jima se člověk nesmí nechat otrávit. Ale schytal by za to jen pěst a flusanec do ksichtu. A i když by v tu chvíli věděl, že je pravdě blíž a že je tak nějak moudřejší než ten neochmýřenej floutek, ta mladická nasranost a nekompromisnost dvacátníka by mu v jádru imponovala víc než pragamtismus a racionalita lidí, který maj Kristův věk na dohled.

Ze všeho nejvíc mě ale sere, že i když mám za sebou polovinu (nebo třetinu), odpověď na to hlavní je pořád v nedohlednu. Nevím, jestli je vhodný to nazývat zrovna smyslem života… ale je to šumák, protože ať se tomu říká jakkoliv, dobrat se toho bude sakra velká fuška. A když se mi to ani náznakem nepovedlo za třicet let, je dost možný, že to uvidím třeba až na smrtelný posteli, klidně pouhým koutkem oka. A že se toho myšlenkama jen letmo dotknu a vono to definitivně odpluje do míst, kde znaj důvod existence slepýho střeva a kde shromažďujou ty ztracený lichý ponožky.

Follow

Mám za sebou polovinu, když budu jó optimista, tak možná třetinu života. A jak tak odečítám z vážnejch tváří starších ročníků, rozhodně šlo o tu zábavnější část bytí, na kterou...