#639 GEL NA VLASY

Posted: Červenec 22nd, 2013 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 9 Comments »

Pravidelně jsem ke kadeřníkovi docházel pouze v roce 2009. Po vzoru žen, které si po rozchodu s partnerem zásadně změní účes, jsem si po rozvodu začal vlasy barvit. Kamarád to tenkrát komentoval slovy, že mám “smetanové vlasy, jejichž údržba mě stojí víc než kurvy, hulení i vstupenky na rokenrol” – a v podstatě měl pravdu.

Jinak ovšem docházení do lazebnictví nikterak zvlášť neoblibuji; od doby, kdy jsem ve dvaceti letech shodil svoje mladistvé háro (62 cm byl nejdelší stav, za což jsem tenkrát dostal vstupenky na muzikál Hair za polovic), mám pocit, že stříhání je služba, kterou lze klidně zajistit v domácích podmínkách strojkem na ovce a neplatit zbytečný keše.

Nejde samozřejmě jenom o peníze. Hlavně jsem si do dneška nezvykl, že každá, ale doslova každá kadeřnice má vášnivej vztah s gelem na vlasy. Pro žádnou kadeřnici prostě neni pánskej účes hotovej, dokud do něj nevetře špetičku gelu. Teda špetičku: ona vždycky řekne “špetičku” a pak si z tuby vytlačí do ruky hromádku slizu velikosti slepičího vejce a jme se mi ve vlasech vytvářet kreace.

Nutno teda podotknout, že to většinou v zrcadle vypadá sakra dobře; když vcházim do kadeřnictví, vypadám jako umolousaný úkáčko, kdežto ven pak vychází James Dean, sice trochu při těle, ale furt James Dean. Jenže stačí, abych si do vlasů hrábnul – což teda dělám docela často – a je to v háji. Pocit ulepenosti je natolik intenzivní, že mi prostě nezbyde než někde strčit hlavu pod pítko a všechny zbytky slizkýho sajrajtu vymejt.

Jasně, dělňasové v ulicích na mě zas začnou mávat a volat “zdrástuj”, ale aspoň už nemám pocit, že mi někdo flusnul na hlavu.

«
»