#608 PÁROVÁNÍ LICHÝCH PONOŽEK

Fenomén ztracený fusekle řadím mezi skutečné a závažné záhady moderní doby. Mezi jevy, které prostě nejsem s to pochopit. Nosím stejné ponožky, které si sundavám ve stejnou dobu a ve stejnou dobu je obě odhazuju do koše s prádlem. Myslím, že je proto velice pravděpodobné, že do várky s prádlem také poputují spolu. Ale praní ponožek popírá veškeré principy logiky, spravedlnosti a fair play. Ok, u černých ponožek jsem ještě ochotná to jakž takž tolerovat, ale u jasně barevných ponožek? A jak je vlastně možné, že některé ponožky zmizí navěky? Dočista se vypaří a člověk už je nikdá nespatří? To se v tý pračce rozpustěj nebo co?!

Tam, kde jsem bydlela dřív, spolu žily vždy minimálně dvě dospělé osoby a alespoň pět dětí. To je průser. Tam se to nedá uhlídat, to se uznává. Ale jak je možné, že to nemám pod kontrolou ani v domácnosti, kde bydlí jen dva lidé a kde je vzdálenost mezi košem a pračkou necelých deset metrů? Už zase musím trávit večer poslechem Raye Charlese a hledáním ztraceného času ponožek. Znáte to, ne? Napřed dát dohromady ty barevný, zjistit, že některý chyběj, myslet si něco o Lichožroutech a pak se pustit do černých ponožek. Čili napřed ty s větším barevným vzorečkem, pak ty s menším barevným detailem, potom ty s okrasným okrajem a pak už zbývá jen černá díra. Blíže nespecifikovatelné množství černých obalů na nohy, které je třeba roztřídit podle délky a míry opotřebování. Načež si na to stejně musím vzít (křišťálovou) lupu a zkoumat drobné stopy, které mě dovedou k odhalení a usvědčení páru. A pak si dát panáka, říct si brrr a nějakou dobu se o to zase nepokoušet.

Že to nikdy nespáruju všechno snad ani nemusím dodávat. Začínám podezírat návštěvy, že nám kradou perníček. Je mi jasný, že mezi čtenáři se najdou i osoby, které dávají černý ponožky k sobě velikost-nevelikost, ale já jsem přece jen žena. Já k sobě nebudu dávat dvě ponožky jen proto, že jsou obě černý… Bohužel.

Ale do absolutního ženského vrcholu mám taky ještě daleko. Tam je totiž jen maminka mé první velké lásky, která říkala: „Je to jednoduché, já jsem tu jediná ženská, já mám všechny ponožky bílé. Kluci (manžel + dva synové) mají všechny ponožky černé, ale mají stejnou velikost, takže má každý z nich svou vlastní barvu, kterou jim na tu ponožku vyšívám steh, aby se to snadno poznalo.“

…řekl Attila a pořídil si schválně lichý ponožky (prodávají rovnou tři/šest lichých ponožek). Pocit z toho, že si bere na každou nohu vědomě jinou ponožku je prý osvobozující. Tak třeba se v tom někdo najdete!

Follow

Fenomén ztracený fusekle řadím mezi skutečné a závažné záhady moderní doby. Mezi jevy, které prostě nejsem s to pochopit. Nosím stejné ponožky, které si sundavám ve stejnou dobu a ve...