Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #567 NEROZLOUPNUTELNÝ PISTÁCIE

#567 NEROZLOUPNUTELNÝ PISTÁCIE

Posted: Duben 8th, 2013 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 8 komentářů »

Nejsem žádnym zásadním přítelem suchejch plodů; ne snad, že bych si nenabídnul, když mi někdo pod nos strčí pytlíček s parakešu v čokoládě, ale sám bych si radši koupil tu čokošku, třeba Rittersportku. (Mimochodem, to je jeden z nejhnusnějších marketingovejch triků vrazit do názvu čokolády slovo sport, to teda musim říct!) Jedinou výjimkou jsou pistácie.

Pro pozdní Husákovo dítě, jako jsem já, byly po celý osmdesátý léta pistácie zcela neznámou entitou, z níž se rozhodně nevyráběla chemicky zelená zmrzlina známá pod krycím názvem pistáciová. Jasně, existovaly starý zkazky a ty ještě starší, že pistácie jsou takový spešl vořechy, ale na rozdíl od granátovejch jablek nejspíš nerostly v žádný ze spřátelenejch sovětskejch republik, takže pokud vim, nebyly k dostání ani ve Včele, ani v Esu.

Objev pistácií na českejch pultech řadim ke spoustě příjemnejch překvapení, který přinášely devadesátý léta. Nic ovšem neni jenom růžový; stínem na lahodnosti pistácií je výskyt pistácií čubek neboli pistácií zkurvydcer, zkrátka zlojedskejch pistácií, který odmítaj přijmout svoji roli v potravinovym řetězci, neb maj tak pevnou skořápku, že se do nich člověk nemůže dostat

Pistácie hodná, pistácie správňácká, zkrátka pistácie – pravdoláskařka se nechá sezobnout jedna báseň. Tý skoro stačí na skořápku jenom sáhnout a už se chtivě svléká a volá: “Sněz mě, sněz mě, Attilo, sněz mě like one of your French girls!” A zaplaťpámbu, že je mezi pistáciema takovejch uvědomělejch pistácií většina. Ale pak jsou ty pistácie, který nechtěj zaboha povolit. Člověk vrazí nehet mezi dvě půlky skořápky a zapáčí a pistácie nic. Pak člověk zapáčí ještě víc, zlomí se nehet, vrazí si skořápku pod něj, až mu teče krev – jenže pistácie pořád odolává.

Jasně, stejně všichni vědí, že je to pro pistácii předem prohranej souboj; jde jenom o to, jak dlouho to trvá, než člověk ztratí nervy, strčí pistácii na pevnou podložku a něčim do ní řádsky třískne. Ale je pravda, že v okamžicích, kdy tu ránu přeženu a sbírám po celý ložnici kousky skořápky i vnitřku, mám pocit, že jsem nad pistácií ve skutečnosti nevyhrál, spíš s ní remizoval a možná ani to ne.

«
»