Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #563 ŽE SE BOJIM PSŮ

#563 ŽE SE BOJIM PSŮ

Posted: Duben 2nd, 2013 | Author: | Filed under: Curvekiller | 51 komentářů »

Bylo mi tak deset. Hověl jsem si v chajdě svý tety v jedný zapadlý jihočeský vesnici. Čuměl na bednu, požíral štrůdl, i když v sobě měl rozinky, který ve štrůdlu fakt nesnášim, a dlouze přemýšlel, jestli se půjdu projet na kole za hasičárnu nebo za kravín, kde byly víc hluboký kaluže. V tom slyším tetku v obýváku halekat „Ahoj, Míšo, co ty tady děláš?“ Říkám si „tý jo, on přijel brácha?“, vyskočim z kanape, udělám tři rychlý kroky a zvídavě otevřu dveře. V tom se ozve šílenej řev a já vidím, jak mi na noze visí jakási krvelačná bestie, hryzá mi do nohy, pravděpodobně ve snaze oddělit svalovinu od lýtkový kosti a zničit tím předčasně jeden nadějněj život.

Zbytek víkendu jsem samozřejmě strávil vyklepanej buď na stole v pokoji pro hosty, anebo v autě rodičů. A i když jsem po jistým naléhání musel uznat, že jsem se nestal obětí útoku toho slavnýho psa baskervillskýho, ale jen zakrslýho jezevčíka Míši od sousedů, co měl tělo jen o fous větší než štangli lovečáku, definitivně se mi tu spustila fóbie ze psů. Řeknu vám, není to příjemná věc, zvlášt v naší pejskařský republice, kde je sběr psích hovínek obvyklejší volnočasovou kratochvílí než sběr hub.

Naštěstí jsem měl kolem sebe spoustu chápavejch lidí, který mi vždycky uměli poradit, jak se cítit dobře i ve společnosti jejich hafana. Setkání většinou uvozuje věta „toho se nemusíš bát, on je hrozně hodnej“. Záhy se psisko rozštěká, jak kdybych mu zrovna vypucoval misku s granulema, takže přijde ujištění „neboj, on nekouše, nikdy na nikoho nezaútočil, na lidi si nedovolí“. To už se ale ten malej zabiják, kterýho majitel vydává za přítulnýho teriéra, v mejch očích promění v godzillu s chlupama, co mi jde evidentně po krční tepně. Pes chrabře uhájí svůj prostor, zatímco já se dekuju do spíže a děkuju prozřetelnosti, že mi do pracek rychle přihrála dvě bandasky s marmeládou, kterejma můžu toho hajzlíka v nejhorším umlátit. Klasika.

Nejvíc jsem v danou chvíli vděčnej za vysvětlení, že se nesmím bát. „On jak ten pes cítí, že se ho bojíš, tak si brání svý teritorium, víš? Proto mu nesmíš dát najevo, že máš strach.“ Aha! Díky za výbornou radu… ale jak se sakra můžu tvářit, že se ho nebojím, když budu mít každou chvílí strachy nakladeno v kalhotech? To je rada asi jako „neměj depresi, buď veselej, vždyť svět je fajn“.

Študovanej kámoš mi tvrdil, že týhle fóbie se člověk zvládne zbavit během pěti sezení u psychologa. Nechal jsem to ale bejt, protože jsem našel pohodlnější a jistější řešení: Velkejm psiskům se přísně vyhejbám a u těch menších, který zvládnu kdyžtak odkopnout, jsem to za ty roky rozdejchal. Zaujalo mě ale tvrzení známýho, že se panický hrůzy zbavil poté, co strávil pár nocí v jedný posteli s holkou a jejím basetem (nebo co to bylo – prostě psisko střední ráže). A i když ho zprvu sralo, že poblíž funí někdo třetí a ráno všechny vzbudí kvůli venčení, strachu ho jednou provždy zbavil: Ono totiž vidět toho nejlepšího přítele člověka, jak znaveně odfukuje, tulí se a co pár hodin si bezelstně voblíže kulky do křišťálový čistoty, budí trochu míň hrůzu, než když na vás chrčí zpoza plotu a od huby mu odlítávaj jedovatý slinty.

Blbý je jen to, že já znám akorát holky bez psů, nebo s pitbulama, dobrmanama nebo německejma ovčákama. A těm bych nenakoukl ani do chodby, natož do ložnice.

«
»