#55 KDYŽ ZAKOPNU A SPADNU

Oujé, zas jedna velmi čerstvá inspirace pro další h8, stalo se to zrovna včera. Jak je mým dobrým zvykem, úvodem vám vysvětlím za jakých konkrétních podmínek je to k nasrání. Někde se opijete, šněrujete si to po ulici a najednou jste na zemi – no tak to bych se spíš divila, kdybyste to ustáli, to mě fakt nedojímá. Je náledí, snažíte se dostat se na tramvaj a pak se vám na chvilku zastaví srdce, poňáč je vám jasný, že jste uklouzli a můžete si třeba zlomit nohu. No jako dobrý, ale když je zima a led, tak to klouže všem, měl sis vzít protiskluzový boty, tohle taky není ono.

Ale představte si, že v naprosté střízlivosti, někdy přes den, kdy je ještě hodně světla, si vykračujete na schůzku, do školy, do práce, na kafe… Máte umyté vlasy a čisté oblečení, v iPodu nějakou hodně sebevědomou písničku, s hlavou vysoko si vykračujete po ulici a máte pocit, že každýmu je jasný, jak moc to dneska máte na háku a najednou PRÁSK. Na ulici chybí jedna dlažební kostka, nevšimnete si ňákýho zkurvenýho kabelu nebo, nedejbože, zakopnete o vlastní tkaničku. V lepším případě jenom zavrávoráte, ale tak se jednoduše zvednete, budete se tvářit, že nic, že je to v pohodě a s poněkud menší jistotou a o dost pomaleji pokračujete v cestě. Ale co když úplně spadnete na zem? Co když se vám z tašky vysype její kompromitující obsah? Co když jste se praštili do ruky a chce se vám možnáá i trochu brečet? A kolem je zrovna spoustu  lidí, žejo?

Díkybohu ten moment trapnosti netrvá nijak dlouho, ale… vždycky, když zakopnu tak se mi udělá černo před očima a málokdy se, v tomhle případě, dokážu skutečně od srdce, sama sobě zasmát.

Ten prostřední výraz – exprese vší bezmoci, tam je to všechno.

Gravitace zkrátka nikomu „pane“ neříká…

Follow

Oujé, zas jedna velmi čerstvá inspirace pro další h8, stalo se to zrovna včera. Jak je mým dobrým zvykem, úvodem vám vysvětlím za jakých konkrétních podmínek je to k nasrání....