Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #487 DEPRESE

#487 DEPRESE

Posted: Prosinec 10th, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 34 komentářů »

Ne, depresí vážně nemyslim déčko, na který si stěžovaly holky z mýho gymplu, když v kavárně Čtrnáctka u presa a modrý goloasky rozjímaly nad tím, že dostaly trojec ze zkoušení nebo že s nima spolužák Vavruška, co podle mínění dívčí části školy měl prdel jako Adonis, nechtěl jít na rande. Depresema myslim tu opravdovou duševní poruchu, kterou mi diagnostikovali před osmi lety a která (i přes pravidelný zobání eliptickejch bílejch tabletek) dodnes dokáže z normálního Attily občas vytvořit na pár dní nemohoucí třesoucí se trosku.

Není to tak, že bych si říkal, čeho všeho už jsem mohl v životě dosáhnout, kdybych deprese neměl. Dávno je mi jasný, že ty hlavní důvody, ze kterejch moje deprese vycházejí (tedy vysoký í kvé a silná přecitlivělost), jsou sice občas otravný pro mě i pro okolí, ale stěžovat si na vlastnosti, díky kterým jsem se nemusel zapojit do klasickýho krysího závodu v nějaký korporaci a dokážu si vydělávat na chléb svůj vezdejší psaním všelijakejch blbinek, by bylo hodně padlý na hlavu.

Deprese navíc přinášej člověku paradoxně i věci ryze pozitivní: depresant spolehlivě pozná jinýho depresanta po půl minutě a depresanti jsou většinou poměrně zajímavý osobnosti, který – pokud teda zrovna nekoušou kvůli existenciální úzkosti do zdi – bejvaj docela milý, citlivý a zábavný. (Taky jsem si povšimnul, že depresanti mívaj sklony k až chorobný poctivosti – dobře totiž vědí, že i kdyby měli koule na to udělat nějakou sviňárnu, budou si ji pak v depresivním záchvatu vyčítat natolik, že to opravdu nestojí za to).

Jenže všechno tohle dobrý si člověk uvědomuje, jenom pokud serotonin v synaptickejch štěrbinách přeskakuje z neuronu na neuron jak plus mínus má. Jakmile se něco pokazí, jakmile přijde ten stav, kdy si člověk (zcela nezávisle na vnějším světě, při depresi události nejsou podstatný) připadá jako nejzbytečnější nula na týhle planetě, jako zmetek z výrobního pásu, jako opravdovej Untermensch, tak nezbývá než ležet schoulenej do klubíčka a zabejvat se těma nejčernějšíma myšlenkama, třeba co všechno by bylo v životě jednodušší, kdyby se člověk narodil jako nekomplikovaná lopata.

Vincent to znal.

«
»