#467 OPARY

Měl jsem na gymnáziu spolužáka, který toho moc nenamluvil. Češtinářka jednou procítěně recitovala jakousi poému, snad nějakého jezerního básníka? Každopádně cosi se v té básni ztrácelo v mlžném oparu. Onen spolužák se na mne otočil, pokýval hlavou a temně zamručel: „Jó, vopary jsou pěkný svinstvo.“ A měl svatou, svatou pravdu.

Já se s opary setkal až jako zralý jinoch; do dvaceti let jsem byl zcela oparuprostý a majitele puchejře na rtu jsem mohl maximálně litovat, případně se jim vysmívat, podle momentálního rozpoložení. Až pak jednou! Zavalen jednadvacetiletým návalem chtíče, nedbal jsem varování tehdejší přítelkyně, že ji škrábe v krku a cuká ve rtu, a chtivě se jí zmocnil na posteli jejích rodičů. Hřích byl šupito presto potrestán čtrnácti dny na antibioticích a třemi obřími opary, které můj spodní ret změnily v souvislý pruh mokvající sliznice.

Ale nebudu vám lhát, jsem klikař. Přestožel jsem zakusil popsanou zkušenost, opary nikterak zásadně netrpím, a když už pocítím škubání v pysku, včasná aplikace jakési mastičky ze žížal mě zachrání od větší polízanice. Nejspíš jsou moje viry ještě nezmutované.

Ale chápu, že vopary jsou pěkný svinstvo, faktžejó! Nejtemnější a nejsmutnější příběhy znám přitom od lidí, kteří trpí opary ze stresu. Přítelkyně jednoho mého známého byla tuze žárlivá a neustále jej podezírala z nevěry (stranou nechme, jestli oprávněně či neoprávněně). Po mnoha hysterických scénách jí byl nakonec finálním důkazem opar na jeho rtu po víkendu, který on strávil v Praze a ona u svých rodičů v malebné vísce nedaleko Nového Bydžova. „A já s nikym ten víkend nic neměl,“ vysvětloval mi, „já byl jenom tak nervózní, že něco vyvedu, až mi z toho ten vopar vyskočil.“

Follow

Měl jsem na gymnáziu spolužáka, který toho moc nenamluvil. Češtinářka jednou procítěně recitovala jakousi poému, snad nějakého jezerního básníka? Každopádně cosi se v té básni ztrácelo v mlžném oparu. Onen...