#466 OSLOVOVÁNÍ PRVNÍM PÁDEM

Posted: Listopad 9th, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 19 Comments »

“Tak pane Attila, pojďte dál, copak vám je,” řekne mi třeba doktor specialista, ke kterýmu jsem objednanej (svoji obvoďačku už jsem naučil říkat mi “Attilo”), a já se otřesu odporem. Netvrdim, že je nutný, aby si skladníci ve šroubárně četli Vergilia v originále, ale od vysokoškolsky vzdělanýho člověka bych očekával, že bude nejen znát rozdíl mezi nominativem a vokativem, ale že ho bude schopen i tvůrčím způsobem využívat.

Jasně, jsem intelektuální snob. Znám přechodníky a okázale trpim, když je někdo používá, aniž by to uměl. Naučil jsem se používat předminulej čas v češtině, přestože mi tuhle libůstku češtinářky byly zatajily. Mnohem radši použiju tvar “oni sázejí”, přestože podle aktuálních pravidel už je správně i humpolácké “oni sází”. A umim tvořit pátej pád od podstatnejch jmen (včetně těch rodu mužskýho zakončnejch na “-ec” i “-ce”)  a nebojim se ho použít.

Jasně, chápu, že vokativ je relikt, kterej si zachovalo jen pár jazyků, a že částečný používání prvního pádu místo pátýho není na překážku vzájemnýmu porozumění. Když někdo zahlaholí “dobrej den, pane Hájek”, je všem zúčastněnejm bezpochyby jasný, koho tim sakra myslí.

Jenže já si prostě nemůžu pomoct. Oslovování nominativem ve mně vyvolává představu buranský tuposti mixovaný s bodrou žoviálností. Úplně mi stačí uslyšet “Dobrej den, pane Attila” a už stahuju hlavu mezi ramena a čekám, kdy dotyčnej přidá smrtící “já jsem ňákej Hájek”, začne mě poplácávat po zádech a vyprávět košilatý vtipy, kterejm jsem se nesmál, ani když jsem je v první třídě slyšel poprvé.

«
»