#459 ŽE NEUMIM NA KLAVÍR

No jasně, já vlastně neumim ani na kytaru, dokonce ani na basu, jak mě bystře odhalili Ti Vopravdoví Basáci u článku o pětistrunnejch basách. Ale zatímco u strunnejch nástrojů dokážu schopnost hrát aspoň markýrovat, u klavíru jsem marnej naprosto a zcela. Jako jasně, umim si najít komorní A (čtyřicátá klapka zleva) a vim, jak zmáčknout durovej akord, ale jakmile bych měl hrát pravou rukou melodii a levou rukou se doprovázet, jsem nahranej.

A přitom jsem byl tak blízko: pamatuju se, jak se mě jako maličkého roběte rodičové ptali, zda bych chtěl hrát na nějaký nástroj, a já oslněn poslechem Čajkovského klavírního koncertu b-moll na babiččině rozhlasu po drátě (a dotčen tím, že bratranec se sestřenkou piano mají) zvolil jasně. Marně se mi snažil otec vysvětlovat, že existují nástroje skladnější a méně nákladné – byl jsem rozhodnutý, jak jen dokázal sedmiletý Attila být.

Matka mě vzala ukázat do lidušky. “Toho bych vzal!” pravil sympatický chlapík, který spolurozhodoval o tom, zda mám talent, ihned poté, co jsem procítěně dozpíval svoji oblíbenou píseň Široký, hluboký, ty vltavský tůně. Jenže vedle sympaťáka seděly ještě dvě matrónovité báby; ta s větším podbradkem po mně ještě požadovala, abych zopakoval vyťukaný rytmus.

A bylo vymalováno. A bylo jasno. Marně se malej Attila snažil plácat ručkami – jemu samotnýmu, mamimce, dvěma matrónám i sympatickýmu pánovi bylo bohužel okamžitě jasný, že z malýho Attily holt žádnej novej Rachmaninov nebude. A byť už tenhle neúspěch beru dospěleji než tenkrát, kdy jsem s pláčem a skřípěním zubů vleže rotoval na chodbě lidušky, kdykoliv vidím někoho, kdo je schopen opřít se do kláves, krutě mu jeho schopnost závidím a sere mě, že ten sympatickej pán si tenkrát za svym názorem víc nestál.

Follow

No jasně, já vlastně neumim ani na kytaru, dokonce ani na basu, jak mě bystře odhalili Ti Vopravdoví Basáci u článku o pětistrunnejch basách. Ale zatímco u strunnejch nástrojů dokážu...