#459 ŽE NEUMIM NA KLAVÍR

Posted: Říjen 31st, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 2 Comments »

No jasně, já vlastně neumim ani na kytaru, dokonce ani na basu, jak mě bystře odhalili Ti Vopravdoví Basáci u článku o pětistrunnejch basách. Ale zatímco u strunnejch nástrojů dokážu schopnost hrát aspoň markýrovat, u klavíru jsem marnej naprosto a zcela. Jako jasně, umim si najít komorní A (čtyřicátá klapka zleva) a vim, jak zmáčknout durovej akord, ale jakmile bych měl hrát pravou rukou melodii a levou rukou se doprovázet, jsem nahranej.

A přitom jsem byl tak blízko: pamatuju se, jak se mě jako maličkého roběte rodičové ptali, zda bych chtěl hrát na nějaký nástroj, a já oslněn poslechem Čajkovského klavírního koncertu b-moll na babiččině rozhlasu po drátě (a dotčen tím, že bratranec se sestřenkou piano mají) zvolil jasně. Marně se mi snažil otec vysvětlovat, že existují nástroje skladnější a méně nákladné – byl jsem rozhodnutý, jak jen dokázal sedmiletý Attila být.

Matka mě vzala ukázat do lidušky. “Toho bych vzal!” pravil sympatický chlapík, který spolurozhodoval o tom, zda mám talent, ihned poté, co jsem procítěně dozpíval svoji oblíbenou píseň Široký, hluboký, ty vltavský tůně. Jenže vedle sympaťáka seděly ještě dvě matrónovité báby; ta s větším podbradkem po mně ještě požadovala, abych zopakoval vyťukaný rytmus.

A bylo vymalováno. A bylo jasno. Marně se malej Attila snažil plácat ručkami – jemu samotnýmu, mamimce, dvěma matrónám i sympatickýmu pánovi bylo bohužel okamžitě jasný, že z malýho Attily holt žádnej novej Rachmaninov nebude. A byť už tenhle neúspěch beru dospěleji než tenkrát, kdy jsem s pláčem a skřípěním zubů vleže rotoval na chodbě lidušky, kdykoliv vidím někoho, kdo je schopen opřít se do kláves, krutě mu jeho schopnost závidím a sere mě, že ten sympatickej pán si tenkrát za svym názorem víc nestál.

«
»