#441 BEJT NEMOCNEJ (V DOSPĚLYM VĚKU)

Bejt nemocnej na základce a na střední bylo většinou super. Nebyl jsem sice žádnej hypochondr, ale nutno přiznat, že případné nastupující chorobě jsem se nikdy nijak zásadně nebránil. Návštěva lékaře totiž znamenala velmi pravděpodobně týden na lůžku, který se dal činorodě využít pro čtení rozhodně nepovinné literatury a sledování filmů s Clintem Eastwoodem.

Přitom tejdnem mimo školu člověk málokdy něco důležitýho zameškal. To nejzásadnější, o co jsem já kdy mohl přijít, bylo asi to lehký porno, co nám v rámci sexuální výchovy pouštěl profesor Zumr. Bohužel jsme se ale při jeho promítání dost smáli, takže ho stejně vypnul, vysvětlil nám, že jsme nevyspělí, přičemž v jedné ruce držel a druhou rukou hladil model radixu falického tvaru, takže jsme se smáli ještě víc.

Na vejšce se výhoda autoritou uznané choroby dost ztratila; jasně, nemocnej člověk nemusel jít do školy – jenže to nemusel, ani když byl zdravej. A do zaměstnání se sice taky dal donést papír podepsanej doktorem, jenže člověk to nepěkně poznal na konci měsíce, když smutně pozoroval hubenou výplatní pásku.

Výhody rýmiček se zkrátka s věkem naprosto mizej. Kdysi to bejvalo něco za něco: je ti blbě, ale zas vůbec nic nemusíš. Od doby, co dělám jako OSVČ, to funguje tak, že je mi blbě, ale stejně musim všechno, protože nemocenská neni žádná a nutnou práci na žádnýho nešťastnýho kolegu člověk neshodí. Takže dělám normálně, jen je mi blbě, takže všechno mi trvá mnohem dýl a baví mě mnohem míň. I tenhleten hejt.

Follow

Bejt nemocnej na základce a na střední bylo většinou super. Nebyl jsem sice žádnej hypochondr, ale nutno přiznat, že případné nastupující chorobě jsem se nikdy nijak zásadně nebránil. Návštěva lékaře...