#409 KDYŽ DLOUHÁ FRONTA SKONČÍ MNOU

Posted: Červenec 20th, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 2 Comments »

Jsem docela dobrej ve zdolávání front. Vyznám se v tlačenici a leckterou dlouhou frontu se mi podaří překonat nějakým zlehýnka nečestným a nesportovním způsobem během krátký chvilky. Jasně, není to zrovna vlastnost, kterou bych se hodlal chlubit u posledního soudu, ale zas nemá smysl lhát si do kapsy a tvářit se jako neviňátko.

Nemůžu teda říct, že by mě fronty a priori sraly. Beru je jako rovnocennýho soupeře, na kterýho vyzkoušim svoje tríčky a když holt žádnej nezafunguje, fronta pro tentokrát vyhrála a já si poctivě stoupnu na konec a odstojím si svoje.

Okamžik, kdy ale vždycky skřípu zubama, nastává, když si takhle stoupnu na konec nějaký obří fronty – a za mě už se nepostaví nikdo. Minutu, dvě. Pět minut. Fronta se pomaličku zkracuje a já ji už bůhvíjak dlouho uzavírám a modlim se, aby si někdo, alespoň jeden jedinej člověk, stoupnul za mě. Protože, co si budeme povídat, lidi, co stojí ve frontě za váma, dávají tý frontě smysl. Lidi, co stojí ve frontě za váma, vyrovnávaj nespravedlnost tohohle světa do snesitelný podoby.

Jenže nepřijde nikdo. Fronta hlemýždím tempem mizí, já ji uzavírám – a když konečně dojdu na řadu, stoupne si za mě pár lidí a začnou se nahlas bavit o tom, jaká je klika, že tam žádná fronta neni, protože tam většinou fronty bejvaj, a náramný. V takovejch okamžicích nepochybuju o existenci boha; boha, kterej má hodně černej smysl pro humor.

«
»