#404 MICHAL DAVID

To, že jednou musim napsat hejt na Michala Davida, mi bylo zcela jasný ihned poté, co jsme 1000 věcí založili. U tohohle pána prostě nebylo vyhnutí stejně jako třeba u Paroubka; z obou je mi posledních hodně let tak nějak standardně na blití, oba mi svou lacinou podbízivostí přijdou plus mínus stejně slizcí – a ona navíc vrána k vráně sedá, jak je jasný z nedávný fenomenální fotky.

Chápu, že věci nejsou černobílý a z pohledu člověka, co osmdesátý léta prožil jenom jako dítě, je těžký hodnotit a odsuzovat míru kolaborace s odpornym režimem, co u nás tenkrát fungoval. Nikdy bych neřekl, že pohrdám Jarkem Nohavicou – je sice jasný, že má nějaký máslo na hlavě, ale houby vim, v jaký byl vlastně situaci, a ještě míň vim, jak bych se v takový situaci zachoval já. Nedávno jsem ale seděl ve Stromovce v kavárně a z rádia se linula Davidova píseň Poupata; složit já něco tak nadšeně patolízalskýho, chodil bych dodnes kanálama.

A nejde jenom o Poupata. Znám lidi, který na oficiálně vydávanou českou hudbu osmdesátejch letech nahlížej jako na milý retro. Já si nemůžu pomoct; většina písniček z tý doby mi připadá kýčovitá a neinvenční a Michal David pro mě navždycky zůstane nejtypičtějším a nejděsivějším představitelem komunisty schválenýho braku.

Takže se vám přiznám k jednomu: jsem hokejovej fanoušek a památný vítězství naší repre v Naganu jsem si náramně užil. Jenže triumfální návrat hokejistů na Staroměststký náměstí dal tenkrát příležitost ke comebacku dneska hejtovanýmu představiteli kolotočářskýho popu; a já bych ochotně vyměnil tohle vítězství i následnejch pět českejch titulů mistra světa v hokeji za to, kdyby tahle kreatura nikdy znova nevylezla z díry.

Kdyby mi někdo zorganizoval takhle skvostnou oslavu, skončí to hromadnou vraždou.

Follow

To, že jednou musim napsat hejt na Michala Davida, mi bylo zcela jasný ihned poté, co jsme 1000 věcí založili. U tohohle pána prostě nebylo vyhnutí stejně jako třeba u...