#389 „MY JSME SE PRÁVĚ ROZEŠLI“

Pokud tuto větu neslyšíte z úst někoho, kdo chodil s tyranem nebo debilem, je to vlastně vždycky smutný a vždycky je mi to líto. U blízkých kamarádů nebo lidí, co je vídám denně, se to, když na to přijde, dá tušit. Blízké lidi vídám často a dost toho o nich vím, vč. toho, kdy tuhle větu můžu +- očekávat. Když někde tuším dlouhodobý problémy, tak se na to, v zásadě, dá i připravit. Ale v případě lidí, co je vídám jednou za čas, je tu kromě lítosti i místo pro trapas…

Nejsem vyloženě takovej ten nešikovnej trapas&trouble maker, byť by za tohle tvrzení moje máma ruku do hovna asi nedala. Spoustu lidí je na tom hůř, protože neumí ve správný čas držet hubu, projevit trochu empatie a poznat, kdy je lepší nechat to bejt. Za co já ale nemůžu, co se mi stane vždycky samo a na co mám neomylný čich, je ptát se v dobré víře na témata jako „kvalita partnerského života, jak se má ta tvoje holka, tak co, už tě požádal vo ruku“ v časech, které bych označila jako hodina až den po rozchodu, tudíž v období, kdy je to ABSOLUTNĚ nevhodné.

Trochu smutný je, že já mám na tohle docela smůlu. Naposledy teď v pondělí, žeáno, modelová situace, bavíme se o životě a já pronesu něco ve smyslu „dyť ale ty seš v pohodě, ne? Dyť ty máš holku už dlouho, ne?“

„My jsme se včera po čtyřech letech rozešli.“

„Ah…a.. Promiň, to já nevěděla, jejda, blekoty, blekoty…“. Klasika klasičtější než česká kuchyně, já tohle zažívám nepříjmně často.

Jak říkám, jednou za čas – a rovnou se uvedete jako necitlivé hovado, které nesleduje relationship změny na facebooku, na což se taky vymluvíte, ale rozpačitou trapnost už z toho rozhovoru jen tak nevyženete… a teď se jen můžete modlit, aby to byl někdo, kdo je zrovna ve fázi „nad věcí“, mávnul nad tím rukou a smáli jste se se dál něčemu jinému.

Protože když se optám někoho, kdo s novou skutečností není ještě zcela srovnán a těžko ze sebe loví slova o tom, proč a jak už to prostě nešlo dál, tak potom situaci nic nevystihuje lépe, než tento meme.

Follow

Pokud tuto větu neslyšíte z úst někoho, kdo chodil s tyranem nebo debilem, je to vlastně vždycky smutný a vždycky je mi to líto. U blízkých kamarádů nebo lidí, co je...