#378 ŽE VE STRESU ŽERU

Posted: Květen 29th, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | No Comments »

„Já jsem úplně vynervovaná, já do sebe nedostanu ani suchej rohlík,“ říkává moje přítelkyně a já jí to prostě závidim. Samozřejmě ne ty nervy; nervů má každej dost svejch, mě nevyjímaje, ale tu reakci organismu. Co bych já za to dal, kdybych ve stresu taky nebyl schopnej cokoliv pozřít.

Typického původce stresu v mém životě představuje termín odevzdání nějakého scénáře; jasně, už dlouho vím, že nejlepší by bylo dělat práci včas a nehonit všechno na poslední chvíli, ale obávám se, že při svém laxním přístupu k technikám time managementu se tomu ještě nějakou dobu nevyhnu.

Takže den před odevzdávkou sedím u počítače a telepaticky komunikuju se svym žaludkem. Jsou lidi, jako třeba moje přítelkyně, co se jim ve stresu žaludek scvrkne na jednu čtvrtinu a žaludeční šťávy v tý jedný čtvrtině bouřlivym převalováním dávaj jasně najevo, že jakoukoliv návštěvu seshora hezky rychle vypakujou zpátky, odkud přišla.

Můj žaludek je ale v dobrym rozmaru a něco by klidně sezobnul. „Attilo, ty seš pěkně v hajzlu, že jo,“ cejtim, jak na mě mluví, „ale čokoládka, čokoládka by pomohla.“ Dělám, že to neslyšim. „A co brambůrky, brambůrky a jeden Cool Lemon na svlažení hrdélka, to by ti šlo psaní mnohem líp.” Bušim do klávesnice a snažím se přehlušit vnitřní hlasy. „Vlastně máš pravdu,“ ozve se žaludek potřetí, „vlastně neni třeba chodit do večerky. V lednici je ještě guláš od oběda.“ A to už samozřejmě dávno u tý lednice stojim, protože kdo by odolal guláši od oběda. A o hodinku dvě později dojde i na tu čokoládku a brambůrky.

Nechci svoji nadváhu svalovat jenom na to, že žeru ve stresu. Jasně, to, že mám rád pečený žebra, plzeňskou dvanáctku a zmrzlinu Häagen-Dazs, se na pneumatice kolem mýho pasu taky podepisuje, ale kdybych dokázal ve stresu jako většina slušnejch lidí poctivě hladovět, vsadim se, že by se mi hublo mnohem snáz.

«
»