#376 MYTÍ AUTA

Nevim. Možná se na tom podepsalo to, že jsem jako malej nejednou myl rodinný vůz olivově zelené barvy smetáčkem namáčeným v kýblu se saponem. V deseti letech mi přišlo extrémně nespravedlivé, že se musím podílet na mytí auta maskovaného jako rodinné, přičemž fakticky patřilo jen otci s matkou, protože některým lidem, například mně, ho nepůjčovali.

Dneska třeba chápu, že pokud má člověk gazíka (nebo jak se všechny ty moderní teréňáky jmenujou) a během víkendů s nim rejdí v bahně, musí to vobčas vošplíchnout. Dan Landa cestou z rallye si svýho fešáka taky určitě vyšampónuje. Ale mytí auta jezdícího pouze po asfaltu mi přijde prostě úplně zbytečný.

Jasně, je tu možnost brát návštěvu myčky jako zážitkovou turistiku. Sice to nebude zrovna šlágr slevomatů, ale třeba ve srovnání s tankováním nebo s běžnou českou komedií má furt myčka co nabídnout.

Ale to je tak maximum. Mytí auta je prostě úplně zbytečná činnost. Auto totiž nikdy nevydrží čistý tak dlouho, aby to stálo za zmínku. Stačí hodina nebo dvě, v maximálním případě den, a něco se semele: začnou pršet žáby nebo podnapilej chodec hodí šavli přes haubnu nebo je město náhle plný prachu (RIP, Donna Summer!) z toho, jak nedaleko spadly dvě věže, a auto je to zaflákanější než předtim.

Někdo v téhle sisyfovské činnosti smysl spatřuje, já ne: já v tom vidím hlubokou metaforu veškerého lidského bytí a konání, což je teda sakra depresivní. 

Follow

Nevim. Možná se na tom podepsalo to, že jsem jako malej nejednou myl rodinný vůz olivově zelené barvy smetáčkem namáčeným v kýblu se saponem. V deseti letech mi přišlo extrémně...