#372 KDYŽ MĚ NEBAVÍ PRÁCE

Jo. Já vim. Každýho vobčas nebaví práce a neni důvod, proč by zrovna Attila měl bejt výjimkou. Vim a rozumim. Jenže já mám ten problém, že když mě nebaví práce, tak je to sakra znát na mym výkonu.

Abych to vysvětlil: Když jsem byl programátor, samozřejmě mě taky občas nebavila práce. Jenže když píšete kus počítačovýho kódu, tak se na něm moc neprojeví, jak jste se cejtili, když jste ho psali. Maximálně třeba nazvete proměnnou sef_it_je_kus_hovada, ale šéfprogramátor to po vás stejně vždycky přejmenuje na nějaké banální pocet_polozek_na_stranku nebo nedejbože x, jako kdyby hrozilo, že si šéf IT vytáhne kód z esvéenka a bude názvem daný proměnný nějak dotčenej.

Rozumim, že nejsem jedinej, u koho se nebavení při práci na výkonu podepisuje. Jenže když třeba barmanka ze 23 má blbou náladu, stejně to v práci nějak vodkroutí. Jasně, třeba nedostane takový dýška, takže si vydělá míň, ale ve tři ráno vykope poslední hosty, zavře hospodu a má padla.

U scenáristy to ale takhle nefunguje. Nejde čekat do tří do rána a pak mít padla, protože samo se to nenapíše. A občas člověk kvůli složenkám musí vzít práci, do který se mu moc nechce – a já když píšu něco, co mě nebaví, je to peklo. Když píšu něco, co mě nebaví, text přibejvá na papíře bolestně pomalu, tempem tak jedna věta za minutu, a většinou je navíc tak bolestně blbej, že když si ho po nějakejch deseti minutách po sobě přečtu, začerstva posledních jedenáct vět smažu.

Takže scenáristika je super zaměstnání a když člověka psaná věc (ať už je to dokument o Patagonii, výukovej film o internetu nebo 1523. díl nekonečného seriálu) baví, většinou je napsaná za chvíli. Než ale sám sebe přesvědčím, že mě to vlastně baví, je to dost často pekelná věčnost.

Follow

Jo. Já vim. Každýho vobčas nebaví práce a neni důvod, proč by zrovna Attila měl bejt výjimkou. Vim a rozumim. Jenže já mám ten problém, že když mě nebaví práce,...