Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #307 LIDI, CO MAJÍ PROBLÉM S TÍM, ŽE JÁ NEJÍM VŠECHNO

#307 LIDI, CO MAJÍ PROBLÉM S TÍM, ŽE JÁ NEJÍM VŠECHNO

Posted: Únor 15th, 2012 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | 13 komentářů »

Neřekla bych o sobě, že jsem v jídle nějaká ultra vybíravá. Neříkám teda ani, že se po hlavě vrhám do všeho jídla kdekoli na světě. A uznávám, že až v dospělosti jsem si musela přiznat, že takový olivy nejím proto, že mi dřív připadaly slizký, ale že už jsem ve věku, kdy se nějaký přiblblý dětský představy o potravinách dají překonat a říct si zcela bez předsudků vůči tvaru, názvu, konzistenci nebo takovému tomu brácha řikal, že to je hnusný, sama za sebe krátké a základní hodnocení: chutná-nechutná. (Olivy už pár let jím, děkuji za optání.)

To je sice hezký, ale taky je to úplně jedno ve chvíli, kdy se rozhodnete pro stravování ve více lidech, které moc dobře neznáte, a na stole se objeví pokrm nebo jeho část, kterou bezpečně nejíte a jste si tím zcela jistí, protože jste to nedávnou zase zkoušeli a nešlo to, prostě to nešlo, neberte si to osobně, prosím, vy ať-jste-kdo-jste-ten-co-to-prostě-vařil, ale já tohle nejím, nezlobte se.

A to je zle. Food policii nevadí, že třeba zbytek celého jídla sníte a jen z toho ty věci, co nechcete, zkrátka necháte. Food policie rovnou zkusí zjednat nápravu a morální poučení!

A tak následuje minimálně jedna, optimálně všechny varianty debilních komentářů jako:

a. „Tak ty nejíš rajčata?!“ – čím negativnější intonace, tím líp!

b. „Jo slečinka je nějaká vybíraváá…“ – čím pohrdavější ksicht, tím líp!

c. „Já jsem teda od dětství zvyklej jíst VŠECHNO“ – čím pyšnější výraz, tím líp!

TYVOLE. Tak:

a. Ne, „syrový“ rajčata nejím. Má bejt? Proč by komukoli na světě mělo něco takovýho vadit?

Dobře, upřímné nezlomyslné podivení nad tím chápu, ale když se někdo ptá několikrát po sobě a ujištuje se, že ty rajčata fakt nejim, to už v pořádku není, nebylo a nebude.

b. I kdybych byla, co je komu do toho? Většina lidí za to podle mě prostě nemůže! Jak mám ošálit svoje chuťový a čichový buňky a jíst hermelín, aniž by mi u toho nebylo na zvracení, ha?!

Bože, tohodle jsem se, od jisté zkušenosti z praxe, skutečně děsila při každém jídle u rodiny nového přítele. Nechcete urazit, ani si to rozházet u nějakého drsnějšího tatínka, ale co máte dělat, když víte, že nakládaný ančovičky vám nakládaj v tom ne slova správným smyslu?

c. Tak to si asi uměl málo zdrhat ve školní jídelně a to je mi tě líto.

Protože co já vím, tak metoda „sníš to všechno, teď a tady“ byla jednou z nejpopulárnějších praktik znuděných učitelek na dozoru ve školní jídelně a pro nás tak naopak začínala výzva rozhrabat jídlo (aby to vypadalo jako trochu snězený), odnést ho k pultu,  zařvat „já už nemůžu“ a rychle zdrhat pro věci a do družiny nebo ideálně někam úplně do prdele…

Ok, ve školní zaplivaný jídelně se muselo jíst všechno. Všechno, co nebylo vypsané na spešl lístečku, kde podpis rodičů stvrzoval, že jejich potomek tohle a tohle jídlo vážně nejí a že nikdo nemá právo nutit jej jíst… Prosadila jsem si dokonce, aby mi tam máma napsala, že nejím prasečí hlavu; hostiny z pohádek napovídaly, že je to celkem běžná věc a co já pak, žejo!

Ačkoli na tohle bych vlastně měla jeden trik. Jeden z bývalých přítelů, naopak, u nás na obědě, hrdě (a vlastně i nevinně) taktéž řekl, že mu je jedno, co se bude servírovat, protože on jí „prakticky všechno“, načež se ho můj tehdy asi osmiletý bratr s nehraným údivem optal „A jíš i hovno?!“. Pokud si to můžete dovolit, tak neváhejte, a lidí, co žerou všechno bez remcání se na to zeptejte, schválně, co to udělá!

Ano, je mi přes 20 let a přesto na mě, byť jen pokusně, někdo semtam zkusí plky tý zrzavý kočky z obrázku.

«
»