Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #284 „DOHROMADY?“ „ZVLÁŠŤ.“ „TAK NA BARU.“

#284 „DOHROMADY?“ „ZVLÁŠŤ.“ „TAK NA BARU.“

Posted: Leden 13th, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 5 komentářů »

Pinglové a jejich zvyky jsou docela vděčnym tématem; pod článkem o okázalém vynucování dýška se nám kdysi strhla bouřlivá diskuze, v níž se rozohňoval jeden zástupce národa pinglovskýho a vysvětloval, jak náročná a nevděčná je jeho práce a jak tomu nikdo nerozumí. Já za jedno z měřítek náročnosti práce považuju údaj, jak složitý zaškolení potřebuje člověk, kterej by měl danou práci vykonávat; nemůžu si pomoct, skrze tohle prizma mi práce pingla mi fakt moc náročná nepřipadá. Párkrát mě někde v kavárně obsluhovali zaměstnanci chráněnejch dílen a zvládli to hrdinně; kdyby mi měl zaměstnanec chráněný dílny vrtat zuby, vézt mě tramvají nebo opravovat brzdy u auta, asi bych tak klidnej nebyl.

Samozřejmě považuju za nutný zdůraznit, že chápu existenci situací, kdy je vhodný na baru zaplatit a nemám s tim problém. Když je holka sama na celej podnik a měla by rozpočítávat účet partičce deseti hostů, co si už nemaj šanci pamatovat, co kdo měl, takže to bude minimálně na půl hodiny. Když je číšníků sice víc, ale hospoda je tak našlapaná a kellneři nestíhaj ani nosit jídlo z kuchyně, natožpak provádět debaras; pak chápu slušnou prosbu a nemám problém se jí bez kecání podvolit. Dokonce mi ani nevadí, když je velkýma písmenama na jídelním lístku napsáno, že útratu nad jistou částku nerozpočítávaj; jsem přesvědčenej, že pravidla si má ve svý hospodě určovat majitel a když je host neakceptuje, má plný právo jít do prdele a koupit si za rohem ve večerce u Vietnamců Chlebíčkovýho labužníka.

Ale včerejší zážitek z v holešovickym Bohemia Bagelu byl naprosto typickým případem situace, která si hejt zaslouží jak prase drbání. Dvě holky za barem, hospoda poloprázdná, prázdný talíře na stole, ale zatim jim je tam necháme, dyť maj eště půlku piva, zvládneme to při jednom. Ty dvě holky si švitoří za barem, když s jednou z nich zapředu dialog popsaný v nadpisu dnešního hejtu; a zatímco jsme poslušně po jednom chodili ke kase,  já prskal a vztekal se (na nějaké asertivní „ne, zaplatíme u stolku“ nebyla síla ani situace).

Já rozumim, že elektronická kasa je na baru, takže je děsně pohodlný si podle diktování hostů odškrtávat jednotlivý položky, který pak kasa automaticky sečte. Ale já už do hospod chodim nějakejch osmnáct roků a za mejch mladejch let patřila k nutnýmu vybavení číšníka jednak schopnost si vyškrtávat zaplacený položky z účtenky, jednak písemně sčítat dvou- až tříciferný čísla. A vopravdu nevidim důvod, proč by to samý nemohla ta holka provést u našeho stolku s kompletním účtem vyjetym z kasy. (Byli jsme čtyři, každej z nás měl jeden hamburger a jeden až dva drinky, takže to opravdu nebyla žádná vysoká matematika.)

A nechal jsem schválně malý dýško (bůra při útratě asi dvě stě padesát korun), ale čim dál víc přemejšlim o tom, že když mi budou číšníci dělat z placení samoobsluhu, nebudu dávat vůbec nic, ať si ten jouda zmiňovanej v prvním odstavci prská, jak chce.

«
»