#266 KDYŽ PŘED SPANÍM VYMYSLIM NĚCO DOBRÝHO A DO RÁNA TO ZAPOMENU

Občas mě něco napadá, čimž teda bohužel nemyslim ani důkaz Velký Fermatovy věty, ani princip univerzálního léku na rakovinu. Většinou mě napadaj takový blbůstky. Třeba: Není boha kromě Alláha / ať se Buddha jak chce namáhá. Nebo: Už mě to docela krká, / že se furt na mě ptaj tajný, / jestli mám nějaký brka, / jestli mám nějaký lajny.

Tyhle nápady pečlivě sbírám a doufám, že panu nakladateli knihy 1000 věcí, co mě serou vyděláme tolik peněz, aby pak zafinancoval i Slabikář pro mravně narušené děti, kterej bych chtěl z podobnejch rýmovaček jednou sestavit.

Hodně často mě něco napadne v polospánku těsně před usnutím. Řešení se zdá bejt jednoduchý: vrazit si k polštáři telefon, do kterýho si můžu případnou inspiraci poznamenat. No jo, jenže vono to neni tak jednoduchý; už jsem tu popisoval, že ranní vstávání neni zrovna věc, ve který bych nějak zásadně vynikal. A telefon mi slouží taky jako budík, takže z logickejch důvodů se ho snažím mít od postele co nejdál, protože pak je šance, že se než ho ráno vypnu, proberu se dostatečně na to, abych si zase nevlezl pod peřinu a nechrápal dál.

A v úterý jsem si to štrádoval temnou nocí domu a bylo neuvěřitelný teplo a já zas vymejšlel blbinky, začínalo to nějak tak, že je sice prosinec a dvě v noci, ale pořád ještě deset stupňů nad nulou. A obráběl jsem si slabiky, přidával a zase ubíral, pak už jsem byl doma v posteli a najednou jsem to měl, hrabětovský čtyřverší jak malovaný, plynoucí tak jasně a přirozeně, že zapomenout prostě nejde. Ale bohužel. Neexistuje horší lež sobě samotnýmu, než “to je dobrý, to si budu do rána pamatovat”. Ach jo.

Follow

Občas mě něco napadá, čimž teda bohužel nemyslim ani důkaz Velký Fermatovy věty, ani princip univerzálního léku na rakovinu. Většinou mě napadaj takový blbůstky. Třeba: Není boha kromě Alláha /...