#253 MŮJ HLAS

Spousta lidí nesnáší, když se slyší někde na audio/video záznamu. Vidíte, a to mě je kupodivu většinou dost jedno, na rozdíl od chvil, kdy skutečně „slyším“ svůj vlastní hlas. A vůbec si nejsem jistá, jestli ten pocit vůbec někdo zná anebo jestli jen zas trpím falešným pocitem vlastní výjimečnosti (co se tohoto jevu týče…).

Jak už jsem se několikrát zmínila, dost si potrpím na karaoke, těžko by mě tedy mohl srát můj hlas z mikrofonu. Mě serou chvíle, který jsou chválabohu dost vzácný, kdy naprosto normálně s někým mluvím a najednou se slyším jinak než obvykle. Tak jakoby zvenčí. Tak se v půlce věty zastavím a říkám si „doháje to fakt zním takhle? Takhle nepříjemně/vysoko/skřehotavě/jinak (správně je více možností)? Proč mi sakra nikdo nic neřekne, jakto?“, mezitím se zbytek diskutujících zeptá jak to bylo dál, takže já řeknu „promiňte, já jsem právě na chvíli slyšela svůj hlas a bylo to hodně znepokojující“ a ostatní se podívaj na sebe/do země/na mě a pomyslej si něco o vyšinutejch blbostech.

A pak už to je zas v pořádku, trvá to jenom chvíli a pak už se zase slyším jen tak trochu, ale i tyto krátké momenty s mým pravým hlasem mě dovádějí až sem, na blog. Nejsem blázen, neslýchám cizí hlasy. Jen občas moc jasně slyším ten svůj a to mi stačí. Slýchat já to takhle jasněji, tak se tím bláznem nakonec dovopravdy stanu.

A tady je obrázková cena útěchy pro lidi, co si mysleli, že tu dnes najdou něco o svém hlasu, který zní skvěle. Dokud ho teda zlé nahrávadlo nezmutuje do neposlouchatelna…

Follow

Spousta lidí nesnáší, když se slyší někde na audio/video záznamu. Vidíte, a to mě je kupodivu většinou dost jedno, na rozdíl od chvil, kdy skutečně „slyším“ svůj vlastní hlas. A...