#216 VRACENÍ DROBNÝCH

Mám docela dost ráda peníze, mám ráda ty virtuální, co je mám někde u bankovních skřetů ve sklepě, a mám ráda i ty opravdový peníze, co se mi čas od času objevujou v peněžence. O něco víc mám ráda ty papírky s obrázkama slavnejch lidí, protože si za ně můžu koupit více věcí, nestuděj, hezky šustěj a vůbec jsou zkrátka příjemnější. Neošklíbám se zpravidla ani nad kovovejma mincema, ačkoli si za ně člověk koupí spíš tak kafe z automatu nebo vstup na WC v Mekáči, ale jasně, beru, peníze jsou peníze, je to pravda odvěká, prachy dělaj člověka a tak dále.

Ale KUPODIVU i v případě peněz platí stará moudrost „čeho je moc, toho je příliš“. Zejména tedy, co se drobých týče. Nejde o to, že by se mi nevešly do peněženky, od toho s sebou v kabelce nosím přece náhradní plátěnou tašku, ne? Jde o to, že prostě nesnáším, když je musím sbírat z pultu nebo z tý plastový reklamní mističky. Nesnáším to hlavně proto, že pokaždé svoji dlaň vlídně nabídnu prodavačce hned nad tu mističku na mince, aby mi to jednoduše nasypala rovnou do ruky a já to pak jedním mocným gestem přesypala k sobě do peněženky. Ale jak to dopadá, vám asi nemusím zrovna dvakrát vysvětlovat…

Kdybych mohla pokutovat každý případ placení dvou rohlíků padesátikorunou, kdy to končilo slovy „sorráč, mám jenom drobáky“ a pani pokladní poslala těsně vedle ruky koruny a dvoukoruny, asi bych teď nedělala to, co dělám, zapalovala bych si v někde na pláži doutníky Tomášem Masarykem a na to, že mi kdysi nějaká žena za pultem kategoricky NEnasypala drobné mince do ruky, aby se pak s potěšením mohla dívat, jak je neobratně sbírám a nejde mi to s pocitem, že zdržuju sebe, prodavačku i celou frontu, bych si ani nevzpomněla. Achjo.

AKA toto se v e-shopech neděje.

Follow

Mám docela dost ráda peníze, mám ráda ty virtuální, co je mám někde u bankovních skřetů ve sklepě, a mám ráda i ty opravdový peníze, co se mi čas od...