#209 ROZEPÍNAJÍCÍ SE KALHOTY

“Zapni se u krku,” řekne ti někdo a ty skloníš oči a zapneš si poklopec s divnym pocitem, ve kterym se snoubí autentickej pocit trapnosti s rozechvělou nejistotou. Jseš totiž přesvědčenej, že sis ten zip ráno zapnul a od tý chvíle, kdy sis tyhle pantalones natáhnul, jsi neměl jedinej mizernej důvod, proč ho rozepínat.

A když ti to někdo řekne za hodinu znova, tak už je to vysloveně podezřelý, protože na záchodě jsi furt nebyl, takže si začneš delikátní místo zkoumavě pozorovat, napřed každou minutu, pak každý dvě, dokud na to nezapomeneš a někdo ti to ten den nepřipomene potřetí, a v tom okamžiku víš s bolestnou jistotou, že je to pravda, se kterou nic nenaděláš. Že se ti začal rozjíždět zip u kalhot.

Naposledy se ti to stalo u těch krásnejch černejch s kapsama, co sis koupil ve fancy butiku se sedmdesátiprocentní slevou, padnou ti jak ulitý a vypadáš v nich jako náramnej štramák. Jenže to je prd platný, protože stačí je mít na sobě hodinu, při tom si třeba dvakrát sednout a stoupnout, a už je ten zip v půlce.

A můžeš na sebe bejt bůhvíjak pyšnej, jak se ti to s nima podařilo vyřešit, ony maj tyhle kalhoty na jezdci zipu nasazený látkový poutko, takže můžeš to poutko navlíknout na zapínací knoflík a když ten pak prostrčíš tou správnou dírkou, jsi proti dalšímu módním faux pas imunní. Jenže kdykoliv se pak na hajzlu snažíš tuhle komplikovaně vytvořenou konstrukci zase rozepnout, vždycky si bolestně uvědomíš, že to vůbec, ale vůbec neni systémový řešení.

Follow

“Zapni se u krku,” řekne ti někdo a ty skloníš oči a zapneš si poklopec s divnym pocitem, ve kterym se snoubí autentickej pocit trapnosti s rozechvělou nejistotou. Jseš totiž...