Nemůžu si pomoct, vytáčej mě lidi, co maj rádi koně. Respektive lidi, kteří mají koně rádi natolik, že nejsou schopni mluvit o ničem jinym. Potkávám takové už od základky. Holky posedlé horsemánií, všude kolem samolepky s klisnou nebo hřebcem, podkovy pro štěstí na krku nebo nad dveřma, stáje, hnůj či nabídky koňských táborů pro děti a mádež jsou atributy, které ve mě spolehlivě probudí husí mráz po kůži, kterou mám na zádech.

Jo, nepopírám, že se koně bojím – ne proto, že jsem malinká, ale proto, že by mě mohli kopnout tak, že bych do smrti měla místo stehna rudou podkovu. Ale tohle fakt není o té němé tváři. To je o mluvící tváři, která o romantických projížďkách, klusání, cvalu, kopytech a jánevimčimvšim nezavře pusu jak je den dlouhej a ještě se tváří uraženě, když vás nezajímaj žádný prošmajdaný kožený kalhoty na pásku, ožužlaný jablka a spol.

Navíc mám pocit, že tito lidé, kteří jsou živi jen z obdivu k těmto ušlechtilým zvířatům, jsou arogantní, nepříjemní a pohrdaj mnou, jakožto někým, koho koníci&poníci zas tak netankujou, úplně stejně jako já jimi, takže je to 1:1…

PS: Ale abych nebyla nespravedlivá, přece jen z toho koňského podhoubí vzešlo něco super a to sice společenská hra „Sázky a dostihy“. Tu já mám fakt ráda, ale když jsme u toho tak i tam bych teda našla pár věcí, co mě serou, jako např. bejt 8 kol na Distancu. Zaplatit někomu hrozivý škvarky za dostihy na políčku Napoli a na nejbližší Náhodě se tam vrátit a platit to celý znovu. Mít smůlu na ty nejdebilnější koně, na který nikdo nestoupne a nebo i stoupne, ale máte tak leda 200,- DK za prohlídku stáje. A když už se konečně zmátoříte, koupíte si za poctivě ušetřené peníze spoustu žlutých koleček, tak si vytáhnete Finance a za každý svůj obsazený dostih zaplatíte vše a ještě něco navíc a můžete to rovnou zabalit.

Nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla?!