#154 SUGESTIVNÍ SNY (o škole zejména)

Posted: Červenec 8th, 2011 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | 26 Comments »

Už několik dlouhých let mě sužují hyperrealistické sny. Polovina snu je zpravidla hrozivá píčovina (moje kamarádky zamilované do taxikářů, já mám dítě s někým koho jsem potkala na ulici, nechávám se zaměstnávat v bizarních pracovních funkcích a spol., klasika…), jenže druhá polovina snu obsahuje prvek, který působí tak věrohodně, že mi ze spaní proleze až do bdělého stavu a probudím se hrůzou, co teď budu jako asi tak dělat.

Jeden z nejděsivějších zážitků v tomhle oboru bylo jedno probuzení s pocitem „vypadly mi přední zuby a můj kluk se kvůli tomu se mnou rozešel“… Ječela jsem na mojí matku, že se to ještě třeba dá zachránit a ať mě rychle odveze na pohotovost! To, že tam zuby přece jen mám a tudíž jsem asi i stále ještě zadaná, jsme odhalili prakticky až na cestě do nemocnice.

Hádky s kamarádama, po kterých se na ně týden mračím, než mi dojde, že se to ve skutečnosti nestalo. Problémy na cestách někde daleko, kdy pak nejsem ani schopna rozeznat vlastní postel a pokoj. Moje nynější edice snů z karlovarského festivalu je taky dost kvalitní, vzhledem k tomu, že se mi do snu promítne skoro každej člověk, s kým jsem se tu pozdravila. Atakdále, atakdále…

Vůbec největší psycho mi ale spolehlivě obstarají sny o maturitě a o střední škole. O vejšce se mi kupodivu nezdá – tam ostatně řeším dost problémů i když zrovna nespím – ale nočním můrám o tom, co mému vysokoškolskému studiu předcházelo, se pravděpodobně nezbavím do konce života.

Jdu na návštěvu na svůj gympl a moje třídní mi připomene, že si mám ještě dodělat tu maturitu přece, že mě na VŠ pustili jenom na dobrý slovo a ať si zaplatím ten kurz se Zdeňkem Pohlreichem, to udělaj i ty největší dementi. Ani varovný snový prvek (maturitní příprava s Ano, šéfem) mi nezabránil si ráno, až do čištění zubů, přemýšlet o tom, kdy se na to zhruba budu učit a z čeho že to chci vlastně maturovat.

Dalším trikem je vracející se sen „dva roky jsem zapomněla chodit na hodiny matematiky/fyziky a teď tam jsem a nikdo mě tam nezná a nikdo mi nevěří, že se to fakt stalo omylem, že jsem na to fakt jenom zapomněla…“. No, není nad to si u snídaně pobrečet nad mojí beznadějnou situací a nad tím, že jsem fakt kráva, když dva roky zapomenu chodit do školy. Souvisí to s snad s podvědomými výčitky z častého zatahování? Nevím, ale je to dost možné. Ten moment, kdy mi dojde, že maturitu mám a matiku ani fyziku naopak zase nemám vůbec, je jedna z největších úlev pod sluncem, ale za ty minuty strachu a nervů, kdy zjišťuju, zda to byl sen nebo ne, to teda nestojí.

Ne, mně se nezdá o Fredu Kruegerovi. Mě dokáže pořádně vyděsit jenom představa maturity z chemie nebo toho, že jsem nestihla už půl roku přijít do školy.

«
»