Docela solidně me sere, když mi někdo tzv. čte přes rameno. Nesnáším ten pocit, když si něco v klidu pročítám a pak zjistim, že mi někdo (různě dlouhou dobu) dejchá na krk a čte si „moje“ čtení, když o tom nevim. Podobnej pocit mám, když se mi někdo dívá přímo na monitor nebo displej mobilu, když píšu smsku nebo když prostě klasicky „něco“ dělám na počítači. Zjistila jsem, že nejhorší to ale je, když já musím být „ten, co čumí přes rameno“ a musím dohlížet na to, jak někdo například otevírá složky nebo píše dokument ve Wordu.

Zkrátka a jednoduše proto, že každý máme své vlastní zvyky a zásady, co se práce s počítačem týče. Někdo se k chybě ve psaném textu vrací pomocí šipek a někdo pomocí myši. Někdo ty šipky používá při prohlížení webu a někdo (já, hahaha) má Maca a tudíž i chytrej touchpad a žádný šipky nepotřebuje žejo. Někdo zná zkratky, někdo používá našeptávače na youtube a google a někdo ne. No prosim, tak ať si to každej dělá jak chce. Ale mě prostě nenechá nikdy v klidu, když vidím, jak někdo ovládá počítač, složky, programy, stránky… a dělá to jinak než já, tudíž přirozeně hůř a pomaleji než já a já se na to musím dívat a nemá cenu mu ukazovat jak to dělat jinak nebo mu to brát z pod ruky, stejně jako jen stěží někoho osočíte z toho, že kliká na jiný tlačítko než vy.

Vždycky si představuji, že tyto situace jsou nějakou zkouškou mojí trpělivosti a karmického klidu (nebo tak něčeho) a že to prostě musím vydržet, protože kdybych se neovládla, moje duchovní rovnováha by se ocitla v plamenech.

CTRL zmáčkni, CTRL, tydebile!

A už toho mám dost, přestaň mi do toho kecat…