#101 ATTILA, BIČ BOŽÍ

100 věcí co mě serou, resp. 100 věcí co nás serou, jsou za náma. To si skutečně zaslouží malé ohlédnutí. Povím vám teď tedy něco o Attilovi. A protože tady nejsme na 1000 věcí, co jsou super, ale jsme tam, kde je obsah závadný a musíš rozumět tomu, že chceš pokračovat, vezmu to (stejně jako on v jeho včerejším příspěvku) z tý slabší stránky.

„Starý zapšklý třicátník, co nepozná tu správnou legraci„. To je, prosím, jeho VLASTNÍ formulace z hate článku, který o mě vizionářsky napsal ještě předtím, než jsme se pořádně znali, asi rok před založením této stránky. Sere mě, když si čas od času myslí, že je tady jako-ředitel nebo šéfredaktor, hlavně ze začátku se to stávalo, ale uznávám, že už se to vyčistilo. To mi vždycky přišlo do mailu nebo facebooku (když jsem ještě nějakej měla) takový editorský naléhání a gramatický poučování, že to potom už ani vtipný nebylo, viz Attilův poslední manažerský nápad „kdo dá pozdě článek – platí tomu druhému pivo„, který, díky bohu a díky okolnostem, zatím nebyl uveden v praxi. A můj open relationship k interpunkci a mě/mně měnit nehodlám, MŇE to takhle baví, ale děkuju za nabídku, od někoho, kdo byl opakovaně zpovídán na chatu blesk.cz a ještě navíc je starší, na což já vždycky hodně dala, to potěší.

Používám minulý čas (doufám, že už jej můžu použít!), ale když jsme se nějak tehdy přidali na FB a čas od času si napsali, přišlo mi komický, že Attila sám sebe prožíval coby new age Werthera, teda za předpokladu, že by to Goethe zasadil do Prahy, přidal k tomu zrzavýho kumpána a dva zrzavý kocoury, internety, drogy a hazardní hry… Nějak v této době mi mj. pyšně oznámil, že je vlastně „depresivní děvkař“, což se instatně stalo nedocenitelnou pomůckou, když jsem měla špatnou náladu a potřebovala jsem nějakou legrační vzpomínku.

Šeherezáda Bič Boží, která nejen, že vypráví tisíc a jeden příběh (především sama o sobě), ale ještě u toho stihne vystřídat tisíc a jedno povolání. Přičemž ale Attila fakt nenaplňuje strašidelné pořekadlo „devatero řemesel, desátá bída“, jako tomu většinou u lidí, kteří dělali všechno a všude, bývá. Kdo ví, kde je tomu konec, jeho nejnovější profesí do CV (který se podle mě musí posílat přes uschovnu.cz, protože mail by tu velikost dokumentu nevzal) je teď středoškolský profesor. Profesor. Tímhle stylem budu za chvíli učit i já tyvole a to si nepřeju vidět tu učební látku. Ale já chci taky, hergot, učit mladý koloušky!

A abych nezapomněla –  vyzná se v psaní sitcomů a nemůže se občas ubránit představě, že v nějakém takovém sitcomu žije, ale škoda, že u toho pak nejsou televizní diváci, kteří by se smáli. Na jeho narozeninách mi teda sice na už-nevim-co odpověděl „Nech toho nebo tě kopnu do koulí“ a pár lidí se od srdce zasmálo. Ale nebyli to žádný diváci, nýbrž kamarádi, a nebylo to v televizi, ale v hospodě, a nebyla to nějaká vymyšlená a legrační postava, ale byla jsem to Já.

Fragment polepšené Sojky bonzačky.

Spřízněni hatem, už od toho prvního článku v časáku, kde se o mě tak ironicky vyjadřoval, jsem to tušila – když 1000 věcí, co mě serou, tak jedině s tímhle třicátníkem, vole!

Follow

100 věcí co mě serou, resp. 100 věcí co nás serou, jsou za náma. To si skutečně zaslouží malé ohlédnutí. Povím vám teď tedy něco o Attilovi. A protože tady...